Striptýz pro pokročilé - Články

k

Sun, 02 Jan 2011 18:51:14 +0100

píčo

Umřely nám brambůrky

Sat, 01 Jan 2011 01:20:34 +0100

Nemam ráda klišé.

Jenže v tuto chvíli, je vše kolem nás klišé.

Zaručeně mě nasrali všichni primitivové, co někomu popřáli "šťastný Nový rok". Do řiti, když už někomu chcete vomlacet přes držku, jak jste milosrdný a přející, tak jste aspoň měli bejt v době, kdy se na základce probírali velký a malý písmena, duchem přítomni.

Taky nemusíte kritizovat to, jak vypadá Langerka v bedně, a s kým vším tamhleta pizda chrápala, když vy sami jste dokázali jen to, že jste si vypelešili nějakýho démona... To jste toho dokázali. Tak aspoň držte tlamy.

Doufám, že vám někomu ty pošahaný petardy aspoň roztrhaly tlamu, a když ne tu, tak pazoury.

To nastavení angliny na těch vašich blozích, je pěkně pošahaný. Stejně to tu za krátkej čas dopadne tak, jako před národním obrozením s němčinou.

Snad se vaši psi v koupelnách s rádii měli alespoň minimálně tak dobře, jako vy budete ve tři ráno u hajzlu.

Poserte si nejen ten Novej rok, dle vašich představ.

A nebo víte co?...Brzskou smrt vám všem.

Ano.
Nikomu jsem nepopřála. A co jako? Boha jeho, tak končí jeden rok, další zas začne.
Až já vám popřeju, tak všichni budeme umírat. To se těšim. Popřeju tedy jen těm, kteří to zvládli. Jelikož mé jediné přání co jsem dnes, tedy včera, vyslovila, bylo něco hodinu před půlnocí a znělo nějak jako: "přeju všem do toho NOVÉHO ROKU s velkým n aby zvládli umřít dřiv než začne"
Kurva. Než se zase naučim psát ten novej rok, tak pomalu začne další.

Ten stěžejní.

Maminka se ptá synka: „Co bys chtěl pod stromeček? Bratříčka, nebo sestřičku?” A syn na to: „Sáňky, jestli tě to dole neroztrhne!”

Wed, 22 Dec 2010 17:36:28 +0100

...ten název článku - to nic, to jen proto, abychom si naladili tu pravou a nefalšovanou vánoční atmosféru, která letos vůbec nevládne kolem nás.

Asi se divíte, že píšu. Jenže, to už nešlo, spousta lidí měla problém s tím, že od nás ku dnešku neviděla 20 dní žádný článek.

Mě to rozhodně nevadí, naopak jsem zjistila, že už neumím psát na tento blog, neumím nahodit ten verizovský stajl a tak vůbec..

Jenže v rámci zachování tohoto blogu bychom psát měly. Jen je problém - co?

Ono se to řekne - psát!

Ale zas takový problém s tím, abych psala nemám. Já můžu něco psát i říkat pořád, otázkou je, jak moc smypluplné a přínosné to pro druhé lidi je, většinou vůbec, of course...

Věděli jste třeba, že veriza bude mít v lednu rok? Ne? Já skoro taky ne. Ale rychle jsem si vzpomněla, když jsem ujela očima doleva.

Když jsem si třeba někdy v dubnu říkala, že bych chtěla, aby měl blog rok, tak mi leden logicky přišel kosmonautsky vzdálený a teď mě to mírně šokovalo, že to tak rychle odfrnklo.

Moc dobře si ještě pamatuju na důvod, kvůli kterému jsme blog zakládaly. Byl vlastně naprosto jiný, než ten, jež můžete pozřít teď. Tedy, v začátcích jsme se tomu cíli solidně přibližovaly, pak jsme od něj ustupovaly, někdy tak v půlce roku jsme se k němu zase solidně silně vracely a teď jsme totálně mimo a jinde.

Když jsem tendle článek začala psát, stál na kopci, na kterým jsem vždycky bobovala sněhulák, chtěla jsem se tu o něm zmínit a tak jsem tím směrem vznesla oči a huhulák nikde. Jaká to sajnsfikšnsdramatikvué komédie!

Co ty vánočky?

Já vám říkám, že čtyřiadvacátýho (když jsem byla malej debil - (by verIZA), nesnášela jsem tento slovní obrat u číslovek, který používali zejména dospělí...) sníh bude a pokud ne, tak jen mini sračkoidní ostrůvky, ale vyskytovat se tu bude, aspoň u nás v Řitnici!

Vůbec nezaznamenávám tu atmošku, to nadšení a natěšení, tu dokonalou euforii, kterou jsem cejtila minimálně před třemi lety ještě určitě.

Zlom nastal, když mi v osmičce jedna moje exfrendka, která byla onehdá v prváku řekla, že se na Vánoce netěší. No sakra, jak se někdo nemůže těšit na VÁNOCE, nemohla má hlava pochopit! Jenže, jak jsem v její společnosti byla vícero a vícero, najednou jsem taky zjistila, že to není tak horký, jako bylo dřív. V devítce už jsem celkem chápala proč se nětěší a tak nějak samoseboucně to ze mě opadalo, ale furt tu cosi těšícího se bylo. Hah a bum, bác, ratata, někdo klepe na vrata a já toho 24. beru stejně jako čtrvtek 7. března, třeba.. tzn. naprosto bezvýznamně.

Možná to bude i tím, v jaký vrstvě a skupině lidí se zrovna pohybuju. V 11 letech jsem byla mezi natěšenýma, natřesenýma děckama, co vyžírali čokolády jak mufloni prasečí hovna a nemohli se dočkat Ježicha, každej se tak těšil, a tak jsem nemohla být přeci pozadu!

Asi jsem jaksi povyrostla a jsem mezi jinýma lidma, jinak věkově starýma a už se neřeší "co chceš od Ježíška?" ale "co mam komu koupit a kde na to doprdele vezmu prachy?"...

Navíc je to furt tak dokola... Až stereotipní...

Dřív jsem byla taky schopná vyžrat adventní kalendář na pět dní napřed, v domění, že když se zítra vzbudím, budu o pět dní dál... Letos jsem taky advenťák měla, ale akorát mi překážel pod stolem a furt padal na nohy, takže jsem se nasrala, vyloupala ty nekvalitní, levný, nechutný čokolády, vysypala je do misky a tu krabici nebo jak nazvat ten papírovej poděs sem strčila kamsi do koše. A jestli mě ty čokosrajdy nikterak nelákaly v kalendáři, tak v tý misce se mi spíš obracel žaludek naruby. Tfujtajbl.

No vidíte, já to řikala, že umím kecat jak dlouho chci, kdykoliv chci, ale co podstatnýho vám ty slova, co vidíte hore dají, těžko říct.

Nicméně, nesnáším lidi, co kašlou na své blogy a nic tam nepřidávají alespoň dvakrát denně, abych měla co číst.

A taky nesnáším lidi, co píšou krátký články...!

Jo a miluju lidi, co píšou dlouhý články!!!

A nevíte, proč ta Kombajnerka na parapetu, co byla před dvěmi lety svítivě žlutá, jak tvoje chcanky, je teď skoro průzračně průzračná, jak voda z Novohradských hor? Nevíš co? Já taky ne!

Mohla bych vám sem velmi stajlově naservírovat svoje fotky z Ni Kůna, nicméně neumím fotit a pokud se tomu někdy stane, že umět budu, tak už asi na verize smrdět nebudu, i když......meeelu hovna, veriza je přeci věčná a nesmrtelná.

Jo a není radno číst si svoje starší texty, či články, a to všeobecně... Je to nejelpší způsob, jak jít k ledničce, za účelem spravení si nálady z toho, jaký blitky jste mohli na spoluobčany vychrlit. Jak neestetické.

A (to nemohl nějaký pakoň vymyslet vhodnou alternativu pro A? Abych ho chudinka já nemusela všude a pořád tak trapoňsky používat, coo?!) pokud jste vroucně očekávali článek o démonech a třásli se na něj, tak vám řeknu, že hovno bude, vyližte si s démonama prdel, smradama.

I ještě něco jsem vám milízlatí, chtěla oznámiti, že nesnáším ty malý smradky, co si myslí, že když si napíšou na bložín, že jdou dělat talenty a vy se jich slušnoslušně zeptáte, na jakou školu, tak neodpoví, neboť jsou to velký holky, co budou dělat talentky, tudíž mají frňáky hore a co by jako na to měly ragovat, když už to z nich dělá celebrity.

Jdu předat žezlo dál, kterak sa sluší a patří.

Hezké.

Píše se mi velice nepohodlně, jelikož tu mám na stole rozprostřeny čtvrtky, rozmalovaný obrázek, vodovky a dvě sklenice s vodou. V jedné je šťáva, v té druhé obyčejná voda. V čem myslíte, že máchám štětec?

No jo. Hrotim tu dárky pro své bližní. To co zrovna kazim je dárek pro babičku. Pro tu druhou.

Pro první ještě nevim co mám udělat. Asi portrét, ostatně jako zbytku mojí bližní rodině. Té, né tak blízké taky nevim co mám udělat.

(Blízká - matka, sestra, babča I. -zde si domyslete středník- Né tak blízká - fotr, babča II. a tomu zbytku nic nedávám)

Nemám prachy, nic nekupuju.

Já Vánoční atmošku neznám, jelikož mám divnou paměť a nic ani rok dozadu si nepamatuju, to je jako fakt, a teď asi Vánoční atmoškou nežiju, protože já nežiju ničim. Tedy pardon, žiju v knížkách a filmech a siriálech. Tohle, -představte si žabí expresi a rozhození rukama- tedy život, tedy realitu já neprožívám, tedy nežiji.

Ew, napila sem se šťávy.

Tak. Úspěšně sem dokončila obrázek. Je to velmi out of rality. A žádná abstrakce to být neměla ...

Hm. Dokud mi tu neoxiduje sestra, tak bych se měla pokusit o další veledílo - ovšem, to by se mi muselo chtít.

Fuu.

Misfits mi skončilo.

Další řada bude až v listopadu. V LISTOPADU!

Za dva roky, budem už touhle dobou mrtvý.

Asi se na to těšim.

Hlavní hrdinky tohoto týdne

Thu, 02 Dec 2010 18:13:08 +0100

Jsou knihy.

Ha ha.

Nejaktuálnější je asi ta, kvůli které jsem cirka před hodinou mrzla venku. VERiza souhlasila s tím, že mi půjčí dominanci a zrovna dneska jsem si pro ní odhodlaně šla.

On je ten čtvrtek takový magický, protože už od začátku (školního) roku se spolu setkáváme (o pracovním týdnu) jedině ve čtvrtek. Samozřejmě, že jsem tam opět byla moc brzo, jelikož a protože hned jak přijdu domů jdu s obludou a s ní v závěsu du stepovat před VERizinu školu, jenže VERiza končí až tak o půl hodiny později. No prostě tam na ní čekám pokaždé jak nozdra.

No a co si myslíte, nejenže mě neviděla, ale ani tu knihu neměla.

Dneska jsme, ani nevím proč, četli o navrhování Alenku v kraji divů a za zrcadlem. Pro zkrácení nudy a její zábavnou výplň jsme si četly zajímavé pasáže nahlas. Čtu krásně. Plynule, zřetelně, nemám žádnou vadu řeči, nezadrhávám se ani u složitých slov. To jen tak na okraj.

A tak jsem si řekla, že by se má nová kočka, kocour tedy, původně Ivan, ale to se máti nelíbí, mohl jmenovat Šklíba. I když si nemizí jen tak kdy se mu zachce, a už vůbec ne od ocasu po škleb. A neni ani pruhovaný, vlastně.

Seznam rozečtených knih, které snad ani dočíst nehodlám narůstá. Sice čtu a ráda, ale musí mě to bavit přinejlepším už na první stránce. Díky tomu jsem první díl Harryho Pottera měla doma jen tak, ladem a skladem přinejmenším dva roky. Před dávnem, minimálně tak před osmi až devítí roky, abyste si nemysleli. No řekněte, není ta první stránka děsivě nepochopitelná a vůbec... divná?

No vypíšu si sem onen seznam, ať to mám někde na očích a až se budu odporně nudit, což sice nejspíš nikdy nenastane, si mohla připomenout co že to vlastně mám dočíst. Levá ruka Boží, Kniha krve (první), Ztracený symbol, To, Jurský park, Pavučina lží, Anna Kareninová, ... vypadá to jako všechno, jesli si eště na něco vzpomenu, dodám to sem, jen tak.

Poslední dobou ovšem čtu samé fantasy, tedy hlavně fantasy červenou knihovnu. :D Takové roztomilé až béčkové příběhy, plné sexu a té naprosto stejné dějové linie. Ale je to legranda. Mám to ráda stejně jako nadšený obdivovatel a sledovatel japonských Godzill (vs. kdovíjaká monsterzrůda). Vyzdvihnout můžu Bratrstvo černé dýky, to je ale rozho áčko.

S dobrou knihou, pro mě, strávím příjemný den, maximálně tři a nemám potřebu ani zapnout počítač. Ovládám i umění čtení za chůze. Takže čtu i na procházkách s obludou. Víte, moje obluda je dokonalá, takže jí ani moc hlídat nemusim, i když i to zvládám, při tom čtení. Džízís, já sem tak dočonalá. Až mě to šokuje. :3

A konečně, moje nejoblíbenější kniha. Bude to znít... blbě, přinejmenším, ale já si název své nejoblíbenější knihy nepamatuju. Ani děj, ale že je moje nejoblíbenější vím jistě!

Hlavní hrdina je muž. Nevím jméno. Nějakou záhadou se mu zjeví dívka, co se menuje Dvířka, to si pamatuju. Někdo se jí snaží zabít? Snad. Muž se jí nakonec rozhodne pomoct. Asi. V jejím světě to je... jiné. Myslim. Nakonec s ní zůstane v jejím světě. Pokud vám to něco říká, prosimvás, sdělte mi název mojí nejoblíbenější knihy. :D

Víte, asi se s vámi podělím o svou dočonalou obludu a Šklíbu. Když je neznáte a nemůžete obdivovat obludinu dočonalost a Ivanův škleb, můžete obdivovat aspoň jejich foto.

Víte, mám dilema, nemám je přestat fotit? Nechci jim krást duši, víte.

VERiza sem možná něco dodá, tak to tu hlídejte.

Jó Zaběno, to máš pravdu pravdoucí, že to naše čtvrteční stýkání se, je již více než raritní. Ale vždy jsi se ohlásila pomocí debila a dnes nic.

Tak jsem nemohla vědět a tušit, a prostě ani bum.

Knihy je radno mi připomínat aspoň napětkrát, a třeba by se poštěstilo a donesla bych ti jí.

Jaká smůla, že se tomu tak nestalo.

Achjo, mě se chce tak spát, že se z toho musím jít učit děják.

Moc vám toho nesdělím, ale stejně jsem very hepy a těšim se na sobotku. Heč!

Deža neví

Fri, 26 Nov 2010 22:28:07 +0100

Deža neví, že já vim. Ale já vim, že Deža neví.

Víte... Už sem vám vyprávěla o své krásné povaze?

Člověka jako já byste nechtěli potkat. O nikom si nemyslim nic valného, lidi obecně nemám ráda vůbec, jednotlivce rozděluji na ty co mi vadí a na ty co mi vadí méně.

Jsem sobecká, sebestředná, extrovertně flegmatická, sociopaticky asociální.

Ve zkratce to znamená, že se ráda slyším, jsem ráda ve středu pozornosti, ke všemu mám co říct, nikdo než já nemá pravdu, já sem ta nejlepší,. Zároveň je mi jedno co si o mě ostatní myslí, nezajímá mě ničí názor. Pokud nedostanu peníze na svačinu, nebo mi někdo neuvaří, tak se nenajim. Pokud mi někdo neřekne co přesně a jak mám udělat tak to neudělám, pokud ano, tak špatně, ofkours. (Například kup brambory - jaký brambory? Kolik brambor? Kde je vůbec mám koupit?) A nakonec to nejlepší. Nedokážu a neumím mít s nikým vztah, ani rodinný, ani přátelský, žádný.

Nejradši bych se někam zavřela, nejlépe do kobky, kde bych byla mučená, všichni by se o mě strachovali, hledali mě a byla bych propíraná naprosto všude. Byla by o mě řeč a já bych měla klid a mír ve své samotě a bolesti.

Neska sem se dokonce naštvala i na obludu. Nějak se začala kamarádšoftovat s ostatníma svého druhu. Nevyjede po nich hned jak jí začnou obtěžovat. Nejdřív sem byla nadšená. Nemám asociála. Ale teď? Nevím, člověk jako já potřebuje stejnýho druha. Víte, svojí obludu ráda mám. Je to jediná žijící bytost ke které mám vztah a ona mě takhle zklame. Dneska jí knírač obtěžoval nejmíň polovinu procházky a ona ho okřikla jenom jednou, a to ani pořádně. Číhá a loví ostatní psy, dokonce i ty, co jsou větší než ona. Nevim čim to může být. Dřív sem byla ráda když si nějakýho psa vůbec všimla.

Je to pes, věrný až za hrob, všude chodí se mnou, když sem doma já neexistuje nikdo jiný, pořád mi strká hlavu pod ruce a do klína, když se pohnu, hned se zvedá, kontroluje mě a když si jí dlouho nevšímám hned se vnucuje. Není to hezké? Začínám se bát aby se mi to taky nezprotivilo. Myslela jsem, že aspoň to zvíře dokážu mít ráda.

Ale jo, obludu miluju až za hrob, sice je občas moc labůží a mému sobeckému srdíčku vadí, když vítá souseda ve výtahu, ale co s tím.

Myslíte si, že si jenom myslim, že nedokážu mít ráda, nebo že to sou jenom blbosti, co si tady pro sebe vykládá jedna hloupoučká holčička. Ale obávám se, že je to tak.

Kdyby mi umřel někdo z rodiny (krom obludy), sem si jistá, že bych se ani nerozbrečela. Všechny fyzické kontakty s kýmkoli přijímám s odporem či zhnusením. Nikdy jsem nebyla ani platonicky zamilovaná. A lžu aniž bych hnula brvou a budu se vám celou dobu dívat do očí.

Jsem zlá. Víte koho mám ráda (krom obludy)? Sebe.

Můj život asi nebude valný. Asi vystuduju, nebudu si hledat práci, budu zavřená doma s tosíkem, či tak a budu malovat. Budete mě potkávat venku skicovat v doprovodu se sdrženlivým tosíkem, či vlkůdávkem, nebo nějakým jiným chrtiskem, jak si povídám sama pro sebe. Musím si oznámit, že právě vystupuju, že si jen tak jdu, nebo si rychle přeříkat co se zhruba stalo v poslední přečtené knize. Moje obrazy se asi nebudou prodávat, budu anorektička. Pořídím si křídlo a budu na něj vyhrávat vlastní melodie. Asi se zblázním. Umřu.

Ale můj život se mi bude líbit. A to mi všichni, vy, kteří budete mít manžela co vás bude podvádět s mladší a hezčí, minimálně dvě hloupé, ošklivé děti a vygumovaný mozek z toho všeho, závidět.

Jak po přečtení na to všechno reagovat? Nijak. Vždycky jsem měla divné kamarády, vždyť já sama jsem taky divná.

A hlavně víte co? Mám narozeniny. Je mi těch nechutných šestnáct. A stačila by mi jedna věc. Jedna jediná věc. Taková krabice a v tý krabici taková věcička. Všichni tady moc dobře ví, co chci. A všicni se tak divně tváří a chovají. A jestli zejtra nepozřu tu krabici, igelitku nebo je mi jedno co, s tou věcí a momentálně jsem podlehla opravdu pouze své naivitě, a zachrastěj mi před frňákem novýma pastelkama, vodovkama, a nebo jinýma věcma, co pro mě nejsou tak nezbytně nutné, tak, tak, tak.. se mi pouze potvrdí, jaká naivní hydra jsem.

Jo a zabe, já si myslím, že se ti to moc nepovede, pač tě budu stejně neustále oblažovat a otravovat se Schýzou nebo jiným teroristou.

Dominance fact or fiction?

Sat, 20 Nov 2010 13:16:57 +0100

Turid se na přednášce zmiňovala o knize od Barryho Eatona. Cosi mě popadlo a umanula jsem si, že si tu knihu seženu. Samozřejmě, v ČR nebyla k dostání ani náhodou a tak jsem plánovala objednání z amazonu. Jenže, pak z toho nějak sešlo, má povaha, která se pro všechno hrozně rychle nadchne a pak buď nadšení opadne nebo zůstane se přiklonila momentálně k té první verzi. Čili, objednání knihy jsem nechala ležet ladem a skladem.

Jenže, jaksi náhodně jsem se ocitla kdesi a tam na mě udělala "baf" česká verze Dominance fact or fiction? Já jsem někdy v létě četla tento článek a to spůsobilo mé nadšení, přičemž mě to dostalo do velkých pochyb a opravdu jsem nevěděla, co si myslet. Vždyť ta pošahaná ČR žije v 90% v představách, že psi potřebují hiearchii, vědět, kde mají svoje místo a existuje tu jeden člověk, který to dokáže tak manipulativně podat, že si většinou ani nedovolíte pochybovat o tom, že by to vše bylo jinak. Přiznám se, 3/4 roku jsem byla taky vysoce ovlivněna.

Dneska se tomu směju. Spíš docházím k názoru, že se ničemu, co je české nedá věřit.

Hrozně by mě zajímalo, jaký debil dotáhl do čech tzn. pravidla smečky. Jaký debil to začal jako první propagovat a učit lidi, aby to používali na svoje psy? Vůbec mi nikdy předtím nedocházelo, že ta pravidla, která údajně fungují ve vlčí smečce, byla vypozorována ve smečkách chovaných v zajetí. Z čehož logicky plyne, že skupina zvířat chovaných v zajetí se chová naprosto odlišně, než zvířata, která žijí ve volné přírodě a mají možnost opustit to společenství a předejít sporům.
Z tzv. "pravidel smečky" uvedu pouze pár příkladů, abyste si měli možnost oživit, oč vlastně jde:

Nepouštět psa na vyvýšené prostory a nábytek
Pes nesmíí chodit první do dveří
Pes nesmí spát s majitelem v posteli
Pes nikdy nesmí vyhrát hru
Pes, který táhne, je dominantní

(Nutno podotknout, že já jsem žádné z těchto pravidel nepoužívala, spíš jsem byla ovlivněna tím, že pes je vlastně skoro vlk a tak s ním musíme jednat tak, jak by jednal alfa samec ve smečce... což jak teď moc dobře vím bylo vypozorováno také pouze od vlků žijích v zajetí. Nicméně si nesmíte pod mým chováním představit žádná dramata a tragédie, můj pes měl uplynulých třičtvrtě roku spíše takový benevolentní program, kdy jsem ho nechávala, aby se choval přirozeně a měl co nejvíce volnosti, načemž samozřejmě není vůbec nic špatného a používat to budu dál, stejně jsem nikdy za tu dobu nepochopila, jak se můžu chovat jako vlk, když vlk nejsem.. Tudíž se mi zdá, že to mého psa stejně nikterak neovlivnilo. Tzn. žádné násilí a podobně... Ach, díky bohu za jeho teroristickou hlavičku..)

A takových "krásných" pravidel, je ještě mnohem více. A stokrát více lidí, kteří se jimi řídí.

Přiznám se, také jsem ještě zhruba před třemi týdny žila v mlžném oparu, že pes potřebuje znát své místo ve smečce, mít jasnou představu o hiearchii své smečky a má potřebu se dostávat na vrchol onoho žebříčku. Až tato kniha mě bezpečně ujistila o tom, že pes nemá potřebu tvořit smečku s jedinci odlišného druhu, navíc my mu zajišťujeme vše, co potřebuje k přežití, tak proč by s námi měl bojovat o nějaké postavení. V knize dále stojí, že pes není člověk a neřekne si v pátek ve čtyři odpoledne "zítra v osum ovládnu svět a budu mocný".

Myslím si, že už jsou další slova zbytečná. Turid na přednášce řekla "Nečtěte špatné knihy". A mě jen mrzí, že když člověk přečte tu špatnou knihu, špatnou knihu od manipulátora, ubližuje následně svému psu.

Jestli si chcete-li být jisti, že kniha Dominance; mýtus nebo skutečnost (jaký je její český název), je kniha dobrá, nikoliv špatná, třeba vám postačí to, že jí doporučila sama Turid a na zadní obálce knihy je odstaveček od Turid, která tu knihu i tam doporučuje.

Každý výzkum a názor v knize je podložen mnoha a mnoha dalšími výzkumy, názory a poznatky. Tudíž je vše opravdu důvěryhodné.

Pro lidi, kteří jsou v Psichu, řekla bych, že asi povinná četba :-P

A vy ten zbytek, dělejte si, co chcete, ale myslím si, že to info, co se tam dozvíte, vás mírně šokuje a otevře vám oči. Čechy jsou v tomto ohledu opět sto let za opicema, obzvlášť proto, že tu existují lidé, kteří ta nesmyslná pravidla vlčích smeček propagují a to i v médiích.

Barry říká "I kdyby jste si z této knihy měli zapamatovat jednu věc, ať je to prosím to, že pes není vlk převlečený za psa".

Psi mají ke svým vlčím předkům stejně daleko, jako my k opicím. Taky nás rodiče nevychovávají podle toho, jak se chovají opice v zajetí. Nebo alespoň mě ne.

Kdyby si někdo chtěl knihu pořídit v angličtině, má tu možnost tady. A v češtině třeba tady. A nebo si prostě jednoduše a lehce skočte do Luxoru.

Dáále, pro ty, kdož obdivují Turid, zítra vychází její druhá kniha v češtině, která je zaměřena na psí štěkot. Info tu.

Já jen doufám, že takový rozsah kvalitního čokl čtiva se bude v tý naší malý český dědině rozšiřovat a ty nekvalitní sračky, který jsou zralý tak na zátop budou na ústupu (néééé, jsem tak naivní!)

Hm, ale asi sepíšu nějaký seznam a na něj budu dávat psí knihy, který jsem četla a který stojí za to.

Milovnící zvířat

Thu, 18 Nov 2010 22:47:31 +0100

Tento den jsem se bavila na fórech a stránkách řešících psí chovatele/množitele.

Bavila, protože jako soudný člověk bych si za a) psa bez PP v životě nekoupila, za b) kdyby tento množitel ještě o svou licenci nepřišel stačil by mi pohled na stav štěněte, jeho okolí, chování prodejce, ... rozhodně nikdy bych si štěně nekoupila proto, aby se dál netrápil.

To by se mi určitě lépe spalo, kdyby takovýto člověk, který by přišel na to, že množení psů se opravdu nevyplácí, všechny své zubožené a týrané psy rozdal samaritánům, či utratil.

Koupí psa od množitele, pro jeho další netrápení se, se akorát začnete trápit vy sami. V nejhorších případech neskončí ani psovo trápení.

Když chci nějaké psí plemeno, chci ho pro jeho vzhled, pro jeho povahu, pro jeho vrozené a pro každé plemeno určité chování, ... proto, si pořídím psa s ověřeným rodokmenem.
Protože aby se pes mohl stát chovným, musí, minimálně, prokázat vzhledovou správnost, u spousta dalších plemen jsou testy povah, lovecké a další zkoušky. Pes co je bastard nejenom vzhledem, ale i povahou se nemůže stát chovným. Na těchto bastardech chovají množitelé a rekreační chovatelé (které, ofkours, taky nemám ráda)

To, že člověk neměl čas běhat po výstavách, proto jeho fena není chovná neberu, proč potom nechal svou fenu nakrýt? A víte, majitelé chovných psů nekryjí neuchovněné feny. Takže, to, že štěňata jsou bez PP, ale rodiče PP mají, je jaksi bezpředmětné.

Nebo taky vtipná fráze, že se narodilo více štěňat a proto některá papíry nedostala.
Dříve, možná. Ale to se většinou přebytečná štěňata i utratila. Dnes musí všechna štěňata jednoho vrhu páru chovných rodičů dostat papíry.

Když vím, že je mi celkem jedno co mi bude spát u nohou, případně na hlavě, proč si každý nezajde do útulku? Psů je tam přehršel, máte nezměrné množství psů na výběr. Podle velikosti, barvy, druhu, občas narazíte i na papíráky, ale většinou je to samý unikátní tvor, který těžko hledá dvojníka. Proč nenabídnete domov, náruč a lásku, kterou si bezesporu zaslouží, možná i víc, než kdejaké štěně, už jen proto, co si mohl zažít a většinově i zažil od stejných vašeho druhu.

To, že máte papíráka, neznamená, že s ním musíte chodit na výstavy.

To, že máte voříška, z vás nedělá míň, než je vaše sousedka Vopičková s královákem.

To, že máte psa a nehodláte na něm chovat, neznamená, že ho musíte nechat kastrovat, znamená to, že máte zodpovědnost za živého jedince a taky to, že ho musíte hlídat. To, že nechcete děcka taky neznamená, že se necháte kastrovat.

Kastrace zdravého jedince, je vědomé ublížení toho zdraví.

Ale o kastraci se bavit nechci.

Vlastně se s váma nechci bavit o ničem.

Vícero link, link, link, link, a dál, kdo hledá najde.

A laskavě to neberte jako atak na vaši osobu. Proč si myslíte, že by se o vás měla veriza zajímat?

Já vás chodím obtěžovat jen pro osobní potěchu a pro dobré trávení hlav netopýrů a nedonošených děcek.

Víte, já mám vždycky pravdu.

Edit. Večer

Nebuďte tak průhlední a nebavte mě tím, že snižujete hodnocení článku jenom proto, že doma máte bezpapíráka. Jesli je zdravej, tak vám jedině gratuluju.

I přišla jedna kachna, a naučila se gagat do rytmu

Sun, 14 Nov 2010 15:46:20 +0100

Všeobecně jsem asi člověk, který se v dnešní populární hudbě vůbec neorientuje, a když slyší pojem POPulární hudba, ježí se mu chlupy i na zádech. Mám hrůzu z pojmu populární hudba, nebo-li něco, co všichni žerou, znají, vyznají se v tom a poslouchá to v tramvaji osum lidí z deseti, co mají naslouchadla.

Běžně to neřeším, tento konzumní chleba za 5,90 z lidlu a ještě po slevě, jde často mimo mě, ale...

v poslední době se mi zdá, že se kolem mě nějak přehnaně začala řešit slečna GaGa. Vždycky jsem věděla, že nějaká hrůza, co vydává divné zvuky a je idolem všech ztracených případů, existuje. V poslední době se kolem mě pojem "Lady GaGa" vyskytuej víc a víc. Stačí, když se řekne střeštěná, bláznivá, svá, hot, crazy, barevná, nevázaná,... každý hned ví, že to je přeci lejdy kachna.

Vždyť ona je tak svá, dokonalá, jiná a totálně vybočuje. Vybočuje svým autfitem, účesem,...

Každý hrotí to, jak chodí oblíkaná a jak je vyjímečná.

Včera jsem četla po sto letech noviny. Samozřejmě tam zrovna musela být příloha o kachénce. A já si jí samozřejmě musela přečíst. Následně jsem logicky byla poměrně překvapena, když jsem se opět dozvěděla, jak je gaga vyjímečná, jiná, svá a originální.

Opravdu nemůžu pochopit, ČÍM je oroginální, čím je jiná, čím se odlišuje?

Podívejte se na tydle čtyři holky. SEM, SEM, SEM a SEM, co mají společného? Všechny čtyři jsou klasické americké hvězdičky, všechny čtyři se živí populární hudbou, všechny čtyři na výsluní dostala populární hudba, všichni mají na kontě tučný balík keše, za populární hudbičku, a každá ona populární hvězdičičenka má svoje fanoušky, co jí totálně žerou. Čiší z nich Amerika.

V čem je Lejdyna odlišná od oněch tří holek? Přijde vám, že by byla něčím jiná, než ty tři další, na které jsem vás odkázala? Mě ne.

Nemůžu, opravdu nemám šanci nikdy pochopit, proč jsou všichni z kachních oděvů a účesů tak odvaření. Absolutně to nevypovídá o jejím talentu. Vždyť hovězí maso si na sebe můžu vzít i já, mmm, muselo jí to pěkně chladit. Ale co je na tom tak fantastického, tak má na sobě hovězí maso, no a CO?!

Mě prostě přijde stejná, stejná, stejná, stejná, jako všechny ostatní americký popíkový starky. Nějak ty prachy vydělat musí a ty lidi zaujmout taky, ne? Tak co jí zbývá.

Ale tak, aspoň ty její hadry a oučesy berte jako naprosto a zcela normální věc. Nevidím na tom nic obdivuhodného, přijde mi zcela normální, že si vezme modrou paruku nebo šaty s nevšedním vzorem. Není to nic, za co by jí lidi měli obdivovat, může tak činit každý.

Nevypovídá to o žádném jejím speciálním talentu nebo nadání.

Inu, donesla jsem si sem ony noviny a odcituji vám jejich text "Američanka Lady Gaga představuje to, co teenegři dnes potřebují. Celebritu. To, že někdo zpívá, koncertuje a vydává desky, nestačí. Opravdová hvězda musí vypadat, že je ještě něco víc. A lady GaGa, která příští středu přijede do Česka, to svým zjevem a skandály splňuje měrou vrchovatou".

To, že asi nejsem běžný teeneager, už víme, jinak bych tento článek nenapsala, ale přestane nás někdo, někdy, konečně házet do jednoho pytle? (Chtělo by to asi vehementněji a mediálněji proapgvoat rozdíl mezi coolem a anticoolem, aby lidé měli přehled,...).

Opět z textu vyplývá, že díky tomu, co nosí, je přeci táák dokonalá. Plus k tomu všemu si samozřejmě musíme připomenout, že 90% českých teenagerů jsou povrchní tupci a vyjde nám výsledek, proč je gagizna dokonalá - má "Stylový hadry". Že bych někoho obdivovala kvůli tomu, kolik a jakých má skandálů, se taky zrovna říci nedá. A stavět kariéru na hadrech a skandálech mi přijde taktéž pomatené.

O tom, kdo je lejdy kachénka vypovídá i text jejího songu "...Byli bychom spolu tak úžasný. Kůže a džíny. Stylový oblečení...", "Fakt dobrý, tancujem ve studiu, cvak, cvak, na ty sračky v rádiu", ale to mě zas těší, a moc, že gagča ví, že se z rádia linou sračky, však je sama produkuje :-) A lidé přeci vždy nejvíc nesnáší to, co sami dělají.

Nemůžu pochopit, jak se někomu tak podprůměrný obsah textů jejích písní může líbit. Ti lidijovci musí být táák, táák, tááák moc hloupí. Jsou to jenom ovce, stádo, dav, co jde bez názoru za zbytkem. Líbí se to druhým, to by bylo, aby mě ne. Jenže, líbí se to těm druhým opravdu? Nedělají to vše jen proto, že poslouchat popík, je jakýsi společenský status? Hm? Co jim může poslech songů, které nemají hlavu, patu, význam, natož pointu dát?

Kachnice se musí líbit snad jen lidem, kteří nemají vlastní fantazii, kteří si sami neumí hrát s tím, co tvoří, a co dělají. Nedali by si na hlavu klóbrc z hovězího masa a tak nechávají gaginu, aby to udělala za ně. Chybí jim samotným dostatek exibicionismu, a tak si to kompenzují sledováním jedné trapuny.

Až udělá něco lepšího, než že si na hlavě učeše mašli ze své paruky, obuje boty z hovězího, nebo zavrtí prdelí do kamery, pak jí začnu obdivovat.

MOMENTÁLNĚ SI ZE MĚ ASI DĚLÁ NĚKTERÝ SOUSED PRDEL, ALE ZESHORA SLYŠÍM POPÍK! NÉÉÉÉ! Nějaká Rihrůza, Beyonce (nevim, jak se tadle hydra čte), nebo COO?!

Mám bordel mezi zubama

Sun, 07 Nov 2010 23:03:49 +0100

Na blozích se začal rozmáhat tento řetězák. Jeho podmínka pro použití ovšem je, že vás někdo musí pozvat. Nás nikdo nepozval.

Myslíte, že nás to zastaví nenapsat našich deset nej?

Úkol zní, kdo psal jako první?

1. Zvířata

Jako malá jsem šíleně toužila po vlastním zvířátku. Ale jelikož rodiče mou touhu nesdíleli musela jsem si vystačit sama. Tuto mou zálibu zná snad jen druhá polovina a pár vyvolených, vám jí rozhodně nesdělím. Díky této mé zálibě ze mě byli roiče zoufalí a tak mi v sedmi letech pořídili mé první zvíře - psa! Nedokážete si představit mé vytržení, když se večer vrátil otec z práce a s sebou měl tu rozkošnou kožnatou kouli. Hned ten den mě ona koule kousla a tak započalo naše přátelství na život a na smrt. Prvních pár let jsem jí ani venčit, natož vychovávat nemohla a tak koule vyrostla v nezvladatelnou obludu, co byla schopná běžet přes dálnici za čímkoli co vypadalo jako pes, sežrat naprosto cokoli a vyžrat do všech zdí díry. Já narostla (do krásy) a konečně mi bylo dovoleno chodit s obludou ven. Myslím, že rodiče nečekali, že se vrátíme v pořádku a se všemi končetinami, ale stalo se tak a z nás dvou se stal postrach všech sousedů. Odmítala jsem obludu vodit na vodítku, i když na volno (ale ani na tom vodítku) neuměla chodit a tak jsem jí pustila do víru velkoměsta. Stálo mě to nespočet zástav srdce a jí nespočet šílených zážitků, ale překlenuli jsme se přez tohle období a začala jsem jí nutit poslouchat. Samozřejmě, že to bylo její nejhorší životní období, ale zvládli jsme to, hlavně já, s minimem znalostí výcviku psa, jelikož mi nebylo dovoleno chodit na cvičák, po kterém jsem samozřejmě šíleně toužila. Dnes jsem za to ráda, jednak proto, že jsem to zvládla sama, bez jakéhokoli násilí a nucení. Dnes nás můžete potkat jako tu nejdokonalejší dvojici, procházet se v centru města, samozjevně, že na volno.

Psy jako takové mám ráda snad všechny, ale nesmí být zkažený svým páníčkem, což ostatně jsou skoro všichni. Nemám potřebu sahat nebo mluvit na každého psa, kterého potkám, většinou je poplácám jen když sami za mnou přijdou. K tomuhle mě nejspíš vychovala moje obluda, protože cizí lidi nemusí, hlavně ty, kteří se o ní zajímaj.

A pak jsou tu ostatní zvířata, nepočítám kolik jsem bez dovolení přinesla myší a křečků, naštěstí mi vždycky všechno nakonec prošlo. Začalo to myškama, které neměly dlouhou životnost přes křečky, kterým vládl Pruh se svým nástupcem Pruhem II, kteří byli těmi nejhezčími a nejochočenějšími křečky na světě a končilo osmákama Chipem a Dalem, kteí oba slyšeli na Buráka a když jsem nebyla doma tak si sami otevřeli klec a utekli, přičemž je babička zahnala do spíže, kde na mě museli počkat dva dny.

A dnes mi na ruce spinká kotě, které jsem v pátek zachránila a vpadalo to, že tentokrát mi to jen tak neprojde.

Canis Familiaris - dřív mi přišlo, že je to nějaký handicap, něco totálně špatného, co je totálně blbě, moc to řeším a měla bych to nějak omezit. Vlastně jsem nechápala, jak bez toho někdo může žít. Ale až s odstupem času vidím, jak moc to bylo absurdní. Je to naprosto normální věc, naprosto normální hobby a je fakt, že si bez těchto tvorů už svůj budoucí život nemůžu představit. Mě stačí, když jsem doma sama, jako úplně sama i bez toho canise familiarise a přijde mi, že je to tu hrozně prázdný, tichý a trapný. Nejvíc mě fascinuje jejich chování. Máme se my lidi od nich co učit, ale to lidijovec pozná až ve chvíli, kdy canise familiarise pozná víc a začne se o ně zajímat víc.

2. Čtivo

Čtu všechno, noviny, časopisy, návody, příručky, ... ale nejraději mám knihy. Ráda čtu už od malička, začalo to u Lidgrenový, Wilsonový, Lewise, Foglara, pokračovalo u Rowlingový a Tolkiena a dnes čtu skoro všechno, dnes hlavně povinnou četbu a sci-fi, případně fantasy.

Focení - Vždycky, když se mi dostal do ruky foťák jsem byla stráášně nadšená, moc mě bavilo fotit a hrát si s tím, a i když se svým fotografickým pokusům z druhé třídy dneska hluboce směju, vím moc dobře, že jsem měla stejně dokonalý pocit, jako když pobíhám po světě se zenitem na krku a nebo se pokouším vytáhnout maximum ze svého kompaktu.

3. Karamádi

Karamádů mám přiměřeně, jen málo lidí mi nevadí. Dřív jsem jich měla víc, ale překvapivě (pro mě v tu dobu) mi po nějaké době začali vadit, bylo mi s něma nepříjemně, vadilo mi, že na mě mluví, že se na mě dívají, že po mě chtějí nějakou zpětnou vazbu k jejich projevům přátelství.

Kreslení - To je činnost, která mě baví, naplňuje, a ráda bych ho rozvinula na co nejlepší úroveň to pude. Nejsem spokojena s úrovní, na které jsem a o které bych před pár měsíci řekla, že jsem se na ní zasekla, dneska vím, že nezasekla, ale mnohem víc mi dochází, že čím víc člověk kreslí, kreslí, kreslí, tím víc to má v ruce. Do bodu s názvem kreslení bych zahrnula celkově výtvarné umění, ale nebudu tam asi psát malbu, sice jsem zrovna teď cosi namalovala, ale malba není už vůbec tím, v čem bych vynikala. Když už jsme u toho VU, tak mě baví se zajímat o momentální výtvarné dění, navštěvovat výstavy a trošku se v něm orientovat. A přeci jenom, jsem na škole, na jaký jsem a kdyby mě to nezajímalo a nebavilo, neměla bych tam co dělat.

4. Audio-video

Hlavně teda filmy a seriály. Nejlíp strávené dvě až tři hodiny jsou ty v kině. Poslední dobou to na mě ovšem nepůsobí tolik, že by mě ani dobrý film nedokázal natolik pohltit jako dřív i špatný film? Ach, to snad ne. Pamatuju si úplně přesně, jako jednu z mála vzpomínek, moje pocity při sledování v malém sále v obrovských samostatných sedačkách Stroj času. Nebo moje pocity, když jsem si na videu jako malej debil pouštěla Disneyovky a začala hrát jejich úvodní znělka. Nebo když jsem si na rádiu tajně a v noci, když jsem měla spát, poštěla na kazetách Spejbla a Hurvínka, jak sem dokonale a jenom po hmatu dokázala přetáčet, vypínat, zapínat a pauzovat rádio! :D

Přátelé - Haha, celkově lidi v mém okolí rozděluji do několika skupin. Známí, kamarádi a přátelé. Nejsem sama, má to tak asi většina lidí. Na základce tam ještě byla skupina "kamarádi" , ale tu už jsem vyřadila a ty lidi přesunula do známých. Známí, mezi známé řadím většinu lidí, které znám jen tak lehce, od vidění a oni znají mě. Kamarádi, hm, mě přijde, že tam moc lidí asi není, já to spíš dělím na ty známé a přátele. Buď těm lidem věřím tak moc, že jsou rovnou v přátelích a nebo vůbec a jsou ve známých. I když, pak jsou ti lidijovci, co jsou "něco mezi", tak ti jsou právě v těch kamarádech. A ten "zbytek", okruh lidijovců, co mám ráda a nedovedu si představit, že bych je neznala, tak ten patří do přátel. To jsou lidi, co asi potřebuju k životu. Ráda se s nimi bavím, vyhledávám je a hlavně se s nimi mám o čem bavit a věřim jim. Samozřejmě mi musí připadat, že je to oboustranné, jinak bych je za přátele nepovažovala. Patřím mezi lidi, co o tom nemluví a neříkají dotyčným "ty jsi moje BFF", buď to tak prostě je a víme to a nebo není, jak prosté :-D

5. Papír

A něco čím se dá kreslit, malovat. Vždycky mám smíšený pocity, když mám načít nějaký nový obrázek. Většinou trvá tak jednu až dvě vteřiny, protože se s ničím nemažu a hned hážu první čáry, ale stejně je tam. Taky hrozně ráda píšu, většinou teda jen ve škole, protože doma nemám co. Prostě papír, čistý, linkovaný, baličák, čtvrtka, ...

Mud - Mud je krycí jméno mého laptopa. Ale není to ledajaký laptop, je to kouzelný laptop! Jestli se na mě někdo nevysral (pardon za tu vulgaritu, ale je to tak), v žádné, ani té mezní situaci, je to právě on. Ach, kdybyste ho viděli! Asi byste sepjali ruce a řekli si "tak té holce bych už nikdy nic nekoupil/a", no, oni podobně remcají i moji rodiče, když ho vidí… Tak abych to teda odůvodnila. Mudovi je asi 6 let. V době, kdy jsem ho dostala nebyly laptopy tak běžné a rozšířené, jako dneska, takže mi ho každý záviděl a byla jsem na něj patřičně pyšná, jenže, nedostala jsem ho jen tak a tak trochu jsem si ho odpracovala. Momentálně je ve stavu, kdy mu jeho monitor nedrží sám od sebe - tudíž je podepřený. Klávesnice byla třikrát kompletně vyrvaná a rozdupaná, ale momentálně je plně kompletní a už jsem se dokonce naučila, jak mám postupovat, když tam chci vyrvanou klávesu vrátit zpátky. Krom těchto vad má i produplou tu zadní stranu monitoru, tedy to "víko" seshora. Je poškrábaná a takový to jezdítko, jakože "myš", tak v té je už taky cosi vyrýplého. A poslední třešničkou na dortu je jeho pamět, momentálně mi zbývá volný asi 1Gb. Ale nestěžuji si. Přiznám se, že dokud chudínek totálně neodejde, tak jiný nechci. Pač řekněte sami, ale jaký jiný počítač by tolik zranění vydržel?! (Já s ním opravdu nezacházím tak děsivě, jak to vypadá..!)

+ internet, tedy..

6. Foťák

Jak já ráda fotím, i svým rozbitým postižem se skvrnou, nebo-li prasklou čočkou. Nejraději fotím obludu, už si na to i docela zvykla a moc nekonejší, je to rozená modelka. Pak ráda fotím ostatní psiska, ale nevím jestli se mám ptát jejich pánů, no neptám se. Pak ráda fotim sama sebe, jsem narcis, ale teda ne jako kůlky, to pozor. Nerada fotim lidi. Čoče se moc fotit nedá, protože se pořád hejbe a doma je pořád šero, tak je můj trapnej kompakt děsně pomalej. Toužím a vzdychám po zrcadlovce. Ale, ... znáte to.

Empétroska - Ta černá krabice se sluchátky, je pro mě den ode dne důležitější víc a víc. Občas trpím abstinenčními příznaky, když ve škole zjistím, že je vybitá, zapomněla jsem doma sluchátka a nebo už v ní mám vše oposlouchané (ale to je ta nejlepší varianta).

7. Já, mé druhé já a ...

Ano, jsem narcis. Mám ráda sama sebe, nejsem spokojena se vším, to ne, ale s většinou.

Nuda - Víte, jak je taková nuda užitečná a krásná? Tak moc bych chtěla, abych sebou šlehla do postele a zasténala "já se taaaák nudím!". Bohužel si nemůžu vzpomenout, kdy jsem si naposledy toto řekla a tak jen marně doufám, že si mi to zase někdy poštěstí. Ale opravdu taková ta pravá NUDA, kdy není NIC, NIC, co by šlo dělat. A nemyslím tím nudu ve škole, ale doma, doma, doma, doma,… Vraždila bych všechny, kdo si napíší na fejsráč status, že se NUDÍ!

8. Spánek

Jo, ráda spim. Večer si jdu ráda lehnout, ráno vstanu jen díky vědomí, že večer si zase lehnu. Usnu i odpoledne ve škole, či v obýváku. Možná to bude mou domnělou boreliózou, protože dřív jsem to spaní tolik neprožívala.

Jídlo - Dřív jsem byla asi na jídle závislá. Když jsem jednu přestávku nesnědla alespoň malý kousek něčeho, byla jsem schopna si vsugerovat, že mám hlad a celou hodinu se soustředit na to, jak mi kručí v břiše, jak umřu hlady a přemýšlením, co a za kolik si příští přestávku koupím. Teď už to tak nemám, spíš mi přijde, že jídlo je tak trapně stereotypní. Cestou ze školy klidně navštívím pět obchodů s jídlem, ve všech stojím, civím jak slimák po liposukci a nakonec si nic nekoupím, i když mám šílený hlad. Jenže to jídlo je pořád to samý dokola! Nikdo nepřijde s ničím novým, po čem bych se užrala. Už ani ty nagetky u mekáče, už ani to cini miniem, už ani ty 7days kroasanty, už ani to kakalo, už ani ta nutela,… nejsou to, co bývali!

9. Teplo

Léto, topení, péřová peřina, fatboy, horká voda ... nemám ráda když je mi zima. Miluju, když je zima a já sem v teple.

Praha - Oh ano, naše krásné, překrásné a poněkud trapně malé hlavní město (nezdá se vám?). Jsem rasista vůči jiným městům a strašně je diskriminuji, ale jsem proti životu v jiném městě, než v Praze. V Praze je blaze. A taky tam je všechno. Zejména ta dokonalá anonymita a ty lidi. I když, z té okrajové Prahy mám mnohdy divné pocity, stejně jako z různých měst a maloměst, tu nemám ráda. Nejkrajšie je ten střed.

10. Představy, sny, alternativní realita

Co k tomu říct. Nemám ráda tenhle svět, tenhle obyčejný nudný život.

Čtení, knihy - Ráda čtu, ale mám dosti vyhraněný styl četby. Takže většina věcí, kterou byste mi dali, abych si přečetla nebo se líbí vám, tak ty bych nečetla. Je to s mým čtením složitější.

Metro - každý říká, že je to tam strašně depresivní, a že je to šílený způsob dopravy a má z toho blbé pocity. A já ho miluju! Vždyť, co je lepšího a rychlejšího, jak metro? Tramvaje se šíleně (použiji Zabův výraz) syflí. A prostě mě to s nima nebaví, busy mě serou a vlaky jsou trapně trapný. Navíc se v metru krásně chrápe a vůbec to nebrzdí furt desetrát do jednoho kopce a nestaví na křižovatkách... a je tam krásně tma.

A jedna z nás si dokonce přidala bonusový bod. Která to tedy byla?

Kdyby hobiti na turu jezdili

Thu, 28 Oct 2010 20:08:00 +0200

Jak jistě víte, naším oblíbeným místem, kam "často" lezeme, je tzv. Stromový les. Což je ovšem náš název a naše "zkomolenina", nás by ale zajímalo, jestli víte, co si pod tím Stromovým lesem představujeme. Nebo je to tak zapeklité, že vůbec nemůžete ani tušit? Každý to určo někdy slyšel, můžete nás tam potkat, když budete mít teda to štěstí, což určo ne,..

Z toho všeho plyne, že to pojímáme jako nějakou soutěž nebo co, a ten, kdo nám první napíše oficiální název tzv. Stromového lesa + stručně, rychle a jasně, kde ho nalezneme, tak tu na něj čeká spanilá možnost podílet se s námy na jednom článku. A to klidně tak, že nám může vložit jakoukoliv svou větu za jakoukoliv naší větu, prostě bude mít volnou ruku při psaní zrovna tak, jako když píšeme my dvě.

Nejvtipnější na tom je, že se nikdo nezúčastní a my tu budeme pak akorát hemzat, jak ste blbý. Jakože jste. Ale určitě pro toho, kdo uhodne to bude trošku taková možnost, jak objevit jádro verizy (mělo by tam být pudla, ale veriza neni pudl, veriza je veriza, huhňaham)...

HHH!

Stromový les, který se dá nazvat i Pražským Šervůdem. To je poslední nápověda. Nemůžete ani zavolat příteli na telefonu a už vůbec ne požádat o radu publikum. Nápověda padesát na padesát jaksi nemá využití.

Tak, směle do toho, půl je hotovo.

"Ahoj plakat", řekl gugl překladač, když pozřel "Hallo ween"

Tue, 26 Oct 2010 01:14:41 +0200

Já vás tedy zdravím a doufám, že v průběhu čtení nebudete plakat o moc méně, než kdy jindy. Hm, proč jsme se rozhodly po dvěstěpadesátidevítiosmi týdnech zúčasnit zase jednou téma týdne? Odpověď je strohá, chtěly jsme napsat. Jenže se nenaskytlo vhodné téma, pro psaní, tak alespoň to téma týdne. Vždycky se zhrozím... Kdo to vymýšlel? Dneska jsem se na to, co za téma týdne vlastně je, zeptala snad pětkrát, nějak jsem se nebyla schopna dokopat ke psaní a když už jsem se to téma po páté dozvěděla, rovnou jsem si řekla, že si něco črtnu.

S kresbou lebky jsou mé zkušenosti veškeré žádné, takže prosím ty, jež prošli hodinami figurální kresby, ať zavřou uši, stáhnou nozdry a můžou i oči.

Asi bych kecala, kdybych řekla, že jsem tímto svátkem z anglicky mluvících zemí zcela nedotčena. Nejsem. Stýkám se s ním již od malička, vždycky jsem podvědomě věděla, že to není náš svátek, národní zvyk a prožívala jsem to asi stejně, jak příchod Spider mana do kin. Skoro vůbec. Zmiňuji se o spajdrmenovi proto, jelikož moji kamarádi, s kterými jsem se svého času tímto svátkem zabývala, byli poměrně zatížení na superhrdiny.

Vybavím si pokoj mých tehdejších (no, oni vydrželi do dneška, akorát už jsme si celkem vzdálení, jsou to spíše tací kamarádi, které ráda, ale málo vidím) přátel. Vždycky jim tam celý říjen visely takové lampiony s podobiznami hallowinových dýní, které svítily. Vždycky jsme se takhle v podvečer sešli, svítily jenom ty lampiony, takovým polosvětlem a dlabali jsme dýně. Několikrát do měsíce, několik let po sobě. Brala jsem to celkem jako samozřejmost, že si vydlabu dýni, pak do ní dám svíčku, postavím jí na balkon, vítr svíčku uhasí, a s malinkou dýní bude vítr zametat po balkoně. Idilka. Pak to nějak uhaslo, už dávno nebydlí tam, kde bydleli. Nedavno jsem u nich byla, už nemají v pokoji ony lampiónky a ani jsme nedlabali dýně.

Už si nevybavím, jak jsem vlastně všechno todle vnímala, jestli jsem si zjišťovala nějaký obsah hallowínských oslav v usa nebo jsem to brala tak, že je to pro mě prostě pasé. Občas jsem si jistě povzdechla, že bych tu taky chtěla halloween. Vybavila jsem si svou dokonale psycho masku a ty tuny sladkostí, které bych vykoledovala, nicméně jsem se brzy vracela na zem a útěchou mi byl náš starý, dobrý, český Mikuláš.

Pak si vybavím, že jsem se několik let po sobě účastnila jakýchsi halloweenských průvodů. To zase s kamarády z vedlejší vesnice, kde se takový průovd každoročně pořádá(al?). Vím, že jsem několikrát šla z výtvarky už za tmy, vzala jsem si lampion, nabalila se tunou vrstev, nasedla do auta a vydala se vstříc počeštilým oslavám helouvínu. Vzpomenu si jen na pár věcí, třeba na to, jak vždy každý každého upozorňoval, že není nejvhodnější, mít v lampionu svíčku, spíš je lepší nějaká žárovčička. A tak jsem měla žárovčičku? (Kde já jsem k tomu přišla?). Jenže jakýsi pubescenti chtěli býti děsně rebelští a tak si pořídili lampiony se svíčkou. Vůbec už nevím, co a jak, jen si vybavím, že jeden boj měl na hlavě paruku, nějak se jich víc začalo tetelit, lampion jednoho boje vzplál, dotkl se paruky boje druhého a trošku nám svými těly a majetkem posvítili na cestu, absurdní je, že nevím, jak to dopadlo. Ale to je jedno. Ani nevím, jak je to dlouho, co jsem se těchto nádher zúčastňovala, vybavím si jednu, kdy mi po ní kámoš dával plakát s Karlíkem a továrnou na čokoládu, který šel di kin tak někdy 05? Už je to asi fakt hodně dlouho...

Ještě jsem se snad octla na jakési helouvínské párty, už vůbec nevím kde, kdy, jak proč, co si jediný pamatuju je, že jsem měla dlouhatánský prostěradlo, jakože duch přes sebe, komusi jsem to půjčila, on se v tom nějak rychleji pohyboval, nechutně spadl a byl z toho zlomený nos, snad jsem tam neměla otvory pro oči nebo co, ježiš, ale to už je taky sto let.

Chtěla jsem říci, že dneska se mě už helouvín vůbec úrazově, ani jinak nedotýká, zvedla jsem hlavu, abych si tak letmo promyslela další slova článku, když v tom na parapetu okna, který je naproto mě spatřím takovou větší keramickou dýni s čarodějnickým kloboukem, která tu už asi nějaký rok bude, po chvilce si jdu pro pití, na stole mé sestry leží jakési podzimní okenní dekorace, které tam nejspíš máti odložila, mezi nimi krom jablek a sušených čehosi i takové plstěné kreatury vydlabaných dýní. A když už jsme u té domácnosti, tak jsem si vzpomněla na takového bílého ducha, který po zmáčknutí říká "Hepy helouvín, hepy helouvín", přivezla ho tenkrát sestra z Anglie, když tam byli právě kolem tohou helouvínu a od té doby tu někde straší. Jednou v noci se probudil a pořád dokola jel, až jsem z toho měla hepyhelouvínské sny.

Nejsem vlastenec, ale asi se spíš přikláním k českým dušičkám, dneska.

Kdo se mnou v rámci oslav helouvínu půjdete na noční hřbitov, třeba si i něco vykoledujeme? Třeba zlomené paže, při přizabití se o pomník.

Ten svátek mrtvejch tu má větší a silnější tradici, než americkej helouvín, dneska bych nesouhlasila s jeho přetáhnutím sem. To už rovnou Ježicha můžete vyměnit za santu.

On ten helouvín je stejně pouze komerční tah, kdyby se sem nedostávaly různé předměty s jeho motivem, každý by prd věděl.

Ještě, když jsem si četla osnovy pro toto Téma týdne, byla tam zmínka o hodinách angličtiny, tak jsem si teď vybavila ty anglické výukové filmy, anglické domy a anglické děti, připravujíc se na oslavy helouvínu. Jediný slovíčko, co si k tomuto svátku pamatuju je asi "candle".

Já si zase pamatuju trik or trít, nebo tak nějak. Dokonce si pamatuju jak sme v prváku o angličtině dostali papíry a na nich oxeroxovaný z anglický učebnice, slovíčka vztahující se k helouvínu a jakási křížovka. hhh, ano bylo to velmi.

Já neřeším ani helouvín, ani duše. Každý rok dem s babčou poklidit hrob její babči a dalších rodinných příslušníků, potkáme tam vždycky jenom další babči poklízející zase jejich rodinné hroby a bavíme se, jak jinak než o hrobech. Jako malá jsem zastávala názor, že každej musí mít nejlíp celej hrob, ne jen náhrobek, nedej bože urnu a že musí nějak vypadat, takže se na něj musí šetřit už od mala, a taky že musíte zavčasu sepsat pokyny na vzhled a úpravu hrobu, přece jenom, nikdo neví jak dlouho tady bude obtěžovat ostatní. Dnes vím, že se chci nechat spálit. Moje mrtvé tělo by nepřežilo rozklad a nájezd červů, jelikož z nich mám zaživa fóbii.

Ono už prej ani na těch hřbitovech není místo, tak není co řešit.

Ráda mluvim o hřbitovech, o umírání, o mrtvolách a o tom, že TY taky umřeš, možná později, možná dřiv. Nikdo z mého rodinného okolí to nechápe. Já zas nechápu je. Zrovna je všechny nenávidim, tak bych o nich možná neměla psát.

Kouká tady na mě pět očí. Je to docela děsivé v tý tmě. Nebojte se, fakt na mě koukaj.

(hhh, já je totiž nakreslila)

Nalijme si čistého vína, byl to dé ú. Eště bych chtěla nakreslit jedno, ale to by tady nesměla být tma.

Já mám vlastně tmu ráda. Ani jako malej debil sem se jí nebála. Jediný čeho sem se ve tmě bála, bylo strčit ruku za postel. Byly tam totiž ruce. Slizký, hnijící a rozpadající se ruce, který by mě chytily a stáhly do ... to sem promyšlený neměla, ale když mi spad za postel plyšák, už se nemohl vrátit. Bála sem se ho vytáhnout i přes den, takže tam nakonec byla pěkná skládka, plyšáků, ponožek, her do gameboye, ty sem postrádala nejvíc.

Když sme se stěhovali, zjistilo se, že ruce nemaj rády plyšáky a nestáhly je do své děsivé dimenze.

Jináč sem byla určo velice nebojácné dítě. Kdybych si to jen pamatovala.

Mám taky takovou ilustrační fotku. Nezeptala sem se druhý poloviny, zda-li jí mohu použít, takže je tu jen odkaz na vlastní nebezpečí. Je děsivá, stejně jako ruce. K její tvorbě mě inspirovala Acris svým prohlášením, že má ráda kosti. Moc kostí tam teda vidět neni no. fatal error

Nezvěstná verIZA aneb dvakrát tlač, jednou splachuj

Wed, 20 Oct 2010 22:39:17 +0200

Asi tři nebo čtyři dny jsem na skypu nespatřila, že by verIZA byla online, na short mesages service nereagovala a tak jsem začínala míti podezdření, že naše drahá nálsedovala osud oné Aničky. Říkala jsem si, že určitě šla ze školy, rozloučila se na nějakém místě se spolužáky, a pak se ubírala cestou sama a domů se už nevrátila. Zítra po ní bude vyhlášeno celostátní hledání a vtisku se dočteme "Mluvím k vám, vy máte verIZU, vraťte mi jí a dám vám 4,5 milionu". Další variantou bylo to, že se verIZA dostala do svých vysněných světů, prožívá si momentálně někdy, někde a nějak své epochální epizodky a je vskutku šťastná. Říkala jsem si, že je možné, že je třeba v těhu a tak se z toho zhroutila, neb těh je největším zlem pro člověka. Nicméně pravděpodobnější byla varianta, že podlehla své pseudo borelióze, leží momentálně někde na jednotce intenzivní péče, zcela bezprizorní (bez netu a mobilu) a nemůže mě o tom obeznámit. Mimo jiné mě napadlo i to, že se upila mlíka, dostala z něj vyrážku, následovala alergická reakce a astmatický záchvat, vyvrtali jí díru do krku, aby mohla dýchat a teď se stydí za svůj děravý krk a tak se někam odysflila. A bude po ní vyhlášeno totéž pátrání, jako po Aničce. Ale i přesto tu byla varianta, že mohla vykrást banku, získat šedesát táců a pořídit si tosíka, což by znamenalo veliký zvrat v její mozkovně, předělaní žebříčku hodnot a zapomenutí na mou existenci. Krom tosíka by také mohla zchrastit papírky na zrcadlíčko, díky němuž by mohla zpychnout a nebavit se s méněcennými lidmi, zrcadla nevlastnícími! (Pozor na to!).

Jelikož byla má mozkovna zcela zaplněna, přeplněna a nahuštěna všemi možnými variantami o osudu mé polovičky, rozhodla jsem se to vše radikálně vyřešit. Moudří jazykové by řekli - udělat za věcí radikální řez. Ti jiní by možná vyřkli, že tlustou čáru. Ať tak, či onak, vzala jsem svůj bezva, príma, žůžo, na druhou labůžou mobílek a napsala short mesages service, ve které stálo něco jako.... No, i když bych vám to ráda řekla, tak už stejně nevím. Čekala jsem dlouhé a dlouhé věky a odpověď stále nepřicházela, v hlavě se mi šrotily další možné i nemožné varianty. Přemýšlela jsem nad tím, jakým elegantním a diplomatickým zpsůobem zakončit a pohřbít existenci verizy, která jak nám, tak vám přirostla k srdci stejně, jako kůže k vašim sexy držtičkám. Dumala jsem nad tím, zda-li někdy někdo vymyslí lepší přístupové heslo k něčemu, než bylo to k verize....

Ve chvíli, kdy jsem poslouchala velmi fríkůlního Xindla a totálně se nacházela v textu jeho

Chemie, neboť moje momentální existence rovná se neustále dopování se nějakým oblbovačem centra, kde vzniká bolest, abych mohla fungovat.

Dokonale si huntuji svá zhuntovaná játra a je mi fajn... "ale už mě to nebaví, vím, že ty stavy uvnitř mý hlavy nejsou pravý, ale todle není realita, je to jen jako, ty pako, ...je to jen chemie...".

A pak pozřu display svého debila a hleďmě! Na displayi stojí "Přijaté zprávy 1". Naprosto tento text miluju. A víte od koho to bylo? No, jasně, od vodafonu.

Takže verIZa stále nezsvěstná, já shánějíc placeba, pes štěkajíc z okna, kdesi v Čechách sníh padajíc a má sestra chrápajíc.

A pak to přišlo. Měla jsem deža ví. Měla jsem deža ví, když jsem pozřela text smsky "Hh, joo, ziju, akorat se mi nechce chodit na komp. Napis clanek, at mam co cist, do budoucna".

Víte, chtěla jsem jít spát, jenže jsem chtěla splnit přání exnezvěstné verIZce.

A neboť nic není tak horké, jak se upeče, tak ani slova tohoto článku, natož můj spánek, není tak horký.

Přemohla jsem se, sepsala jsem to. Vy máte co číst.

A verIZO, zejtra na mě čekej před školou. Aspoň se mám nač těšit, to bude přkevapení, až tam nikdo nebude. Muhaha. Alespoň ale zjistim, jestli jsi todle četla. Ale Veroniku ti nedonesu, neboť jsem líná se tahat s dvěmi knihami, to musíš pochopit.

Takže se tu (s)mějte. A já jdu smýt ze sebe veškerou špínu, kterou jste na mě během dne naházeli, vy,vy, vy, vy.... svině, SVINĚ!

Stylizovaný kečup, budiž kečupem

Fri, 15 Oct 2010 17:03:25 +0200

Když jsem se přihlásila na blog a pozřela ten neposkvrněný text "Nový článek", skoro jsem radostí zatleskala. Asi stejně, jako když vidím čistý papír. Jen těžko se dá popsat můj pocit, ale je takový plný naděje a očekávání, co na té čisté, nezkažené ploše vznikne a představ, co tam vzniknout může. Nicméně, momentálně mám období, kdy jsem vrcholně nespokojena se svým písemným vyjadřováním se. Přijde mi, že píši moc dlouhé věty, často jsou až tak dlouhé a přeplácané, že než dojdete na konec, už stejně nepochopíte pointu neboť člověk do té doby zapomněl, oč šlo na začátku.

Zrovna jsem před chvílí četla jeden blog, jehož autorka má dokonalou slovní zásobu a skvělý talent vyjadřovat se, číst ty věty, byla jedna báseň, šlo to tak hladce a řádky působily tak dobře a rozumně. Sice ona autorka je již studentem kdesi na vejšce a já jsem teprve trapný prvňák v prváku, i tak mě to štvalo. Přiznám se, že nerada něco po sobě čtu, obzvlášť po delší době, neboť mě hrozně vytáčí, jak se slohově vyjadřuji. Vždycky lituju ty, jež to čtou, protože mi ten můj text přijde opravdu ohromně nečitelný a krkolomný. Jeden aby si na něm oči zlámal.

Ani jsem nečekala, že těmito vzlyky zaplním tolik řádků, než se dostanu k podstatě a hlavnímu tématu článku. Tím dneska bude stylizovaná tvorba. Nevím, co předcházelo mému a verIZInému rozhovoru na toto téma, ale rozhodly jsme se, že o tom sepíšeme článek.

Zkrátka mě pomalu a jistě začalo dostáva to, jak děcka neumí kreslit realisicky, ale přesto hned začnou stylizovat a snažit se o jakousi rádoby mangu. Všimla jsem si v poslední době nejen ve svém okolí, jak moc je manga, anime a s ní spojené Japonsko, IN, cool a trendy (jak praví jeden "moudrý pisčaso". A jelikož a protože je to tak popluární, tak každý malý a začínající artist se začne pokoušet o ztvárnění mangy. Aniž by byl samozřejmě schopen nakreslit realisticky nějaké zátiší, portrét, nebo figuru člověka. Proč, že ano? Je to minimálně můj názor, ale pro to, aby člověk mohl stylizovat, by měl mít asi něco, na čem by mohl stavět, tzn. zákldy realistický kresby a pak si to až stylizovat. Přirovnala bych to k tomu, když bych si chtěla vyzdobit, pokreslit, pocákat, pošít, prošít, polepit kalhoty. Nejdřív bych si ty kalhoty musela nějakým způsobem opatřit, sehnat, koupit, ušiít a až na nich si to vyzdobit. Bez kalhot bych neměla na čem stavět a co upravovat a dolaďovat. Což znamená, že když neumím kreslit, tak tu kresbu přeci nemohu stylizovat, a nebo ano? Asi jsem naivní, ale proto, aby člověk mohl nakreslit dobré lidské tělo, by měl vědět, kolik má lidijovec žeber, kam až mu sahají ruce, jak jsou přibližně dlouhé nohy oproti tělo a tak dále. Měl by znát nějaké ty poměry a být schopen to nakreslit realisticky. Už tu bylo plno výstupů, kdy jsem kritizovala někomu jeho postavy s obrovskými hlavami, jak u panenek, kraťučkými ručičkami a zbytečně přehnaně nesimetrickým tělem. Kdykoliv jsem něco pronesla, vždy mi byly vraceny protiúdery slovy "já nekreslím realisticky!". Nekreslíš realisticky, ale za mangu to vydáváš! A já si vždy myslela, že manga = stylizovaná realistická kresba. Pod pojmem manga si představím kresbu, která odpovídá skutečnosti, což znamená, že člověk má dvě nohy, ale nejen to, ale i to, že má na nohou dohromady 10 prstů a že palec má svým způsobem jiný tvar a délku, než malíček. Také to, že ruce lidskému tvoru sahají někam do poloviny stehen a tak dále. Zkrátka stylizovaná realita - obraz, který odpovídá skutečnosti, má dobré proporce, ale je stylizovaný. Jenže asi jak je vidno převládá fenomén, že když chci být freecoolní (by verIZA), začnu kreslit "mangu", nebo-li nerealistické ohyzdky a pak se vztekám, kdykoliv mi někdo vytkne, že je tam něco anatomicky špatně. Já bych to těm děckům zakázala, aby začínali kreslit mangu, když nejsou schopni nic nakreslit dle reality. Taky jsem spatřila plno výtvorů od lidí a dětí, kteří jak je vidno, dle realistických kreseb a maleb talent mají a kdyby ho rozvíjeli správným směrem (ne z 99% kresbou nerealistické "mangy"), mohli by se vypracovat daleko a daleko. Jenže oni svůj um, talent a vlohy začnou přesměrovávat jinam, nepracují na tom, aby si trénovali oko a ruku v kresbě reality, vytváří si svoje vlastní vzorce pro nerealistickou kresbu a když jednou za uherák nakreslí něco, dle předlohy, každý jen stojí a civí, že ten dotyčný, co kreslí takové nereálné hybradky, dokáže zplodit tuto. Prostě svůj talent v té "rádobymanze" bez veškeré předlohy (vím, že se manga nekreslí s předlohou a právě proto) utopí.

Tak je sice krásné, že máte rádi Japonsko, mangu a anime a chcete se tomu věnovat, ale proč se nejdříve něvenujete tvorbě realistické, nesnažíte se si co nejvíc vydřít a vytrénovat svoje oči a ruce a až potom to všechno stylizovat. Když už máte ten základ, ty "kalhoty" hotové, tak na tom začít stavět. Nevypadalo by to jinak? Nebylo by to lepší?

Já vím, že se mi to dobře mluví, kreslení komixu se nevěnuji, nic nestylizuji, ale snažím se co nejlépe si vytrénovat ruce a oči na realistickou tvorbu.

Je mi naprosto jasné, že se při a po přečtení mého textu půlka kreslířů "magy" a mangy vzbouří a budou remcat a remcat a remcat a hájit si své nerealistické obludy s tím, že oni nekreslí realisticky, ale mají svůj styl a blablablabla. Remcejte si, já názor nezměním. Sice článek není směřován na nikoho konkrétního, ale,...

Ale zajímalo by mě (a to zcela neironicky), jak kreslí lidé, kteří kreslit umí a zabývají se kresbou mangy víc, než čímkoliv jiným, jak by vypadalo pod jejich rukama nějaké zátiší, portrét a podobně, jestli tu formu stylizace, kterou se naučili z kresby mangy nepřenáší i do té běžné kresby.Protože jsem fakt ještě od nikoho, co mangu kreslí skvěle neviděla, že by zveřejnil své zátiší nebo něco jiného.

Proti manze, Japonsku, anime, a ani lidem, kteří ji tvoří, mají ji rádi a zajímají se o ni/ně, nic nemám, jen to není můj koníček, mé hobby a chtěla jsem se k tomuto fenoménu dnešní doby také trochu vyjádřit.

Jahahá. Taky mi vadí můj psaný projev.

Třikrát nom.

Já se nikdy nesnažila kreslit podle nějakých stylistyckých osnov, kde hrají prim velké hlavy, velké oči, rachitické postavy a velké dudy, případně něco jinýho. Většinou ale nekreslím jen tak z hlavy, ale podle předlohy, což mě občas vadí, ale nedá se nic dělat. No.

Vůbec nevim co mám psát. Všechno už bylo řečeno.

Nevadí mi stylizované obrázky, které nějak vypadají - protože a jelikož, jejich autoři ví jak a co má vypadat. Vadí mi stylizované obrázky co vypadají opravdu příšerně, s rukou buď v naprosto nepřirozeném úhlu, nebo už rovnou třikrát, minimálně, zlomenou. Hlavou která by měla každou chvíli zlomit jejich teňoulinký krček, či rovnou celé tělíčko. Fajn, kreslete si enormní hlavy. Ale tak, ať každej pozná, že to je nadsázka a právě ta vaše stylizace. Ale když to nakreslíte tak, že nejde poznat jestli ste žáky první třídy základní školy, nebo to, že jen takhle stylizujete, tak si to apoň nebraňte jak vlastního milence.

(malá inzertní vsuvka: nenašel by se nějaký pražák vlastnící knihu Bratrstvo černé dýky 1- Milenec z Temnot? Značka: čtu rychle, do dvou dnů vám ho vrátim)

Nějak sem ztratila nit.

No prostě, nekreslete svoje rádoby stylizovaný nádhery když nedokážete nakreslit nic ani normálně.

Můj život skončil

Mon, 11 Oct 2010 18:31:16 +0200

Stejně jako na podzim umíraj a hnijou lístečky, skončil i můj život. Úspěšně jsem si zrušila fukbuk, známý pod jménem Facebook. Ptal se mě na můj důvod odchodu a oznamoval mi, komu všemu se po mě bude stýskat.

Napsala jsem, že se tam necítím bezpečně. Což je pravda. Dost mi vadí, že si kdekdo může přidat fotku a označit mě na ní, že si kde kdo může napsat na mou zeď, že kde kdo vidí moje fotky. Snažila jsem se nastavit co nejextrémnější bezpečnostní opatření, ale nevěřila sem tomu a tak se stalo, že můj fukbuk nenajdete i kdybyste se stavěli na hlavu.

Chtělo to po mě i opsat kdovíjaký kódy a stejně když se přihlásim, začne to nanovo.

Taky si teď smažu rajče a jestli pořád mám i účet na celym světě, kde sem mudrcovala na různejch diskuzích o plemenech. Smazala jsem si i dev. Vadila mi přezdívka, to, že tam toho mám moc a vlastně sem přišla na to, že ani neumim nijak valně kreslit.

Přišlo to na mě dneska. To divný posraný datum desátýho desátý dva tisíce deset. Zdál se mi divnej sen, kterej si naštěstí nepamatuju. Pak ráno, sem na procházce v parku našla dvoje vyhozený boty, jedny u popelnic a druhý pod lavičkou. Což, asi se mi budete smát, ale bylo pro mě dosti traumatizující, protože když sem byla malá, často se mi zdál sen, že sem venku, v pohodě si chodim po ulici, až najednou zjistim, že se po mě všichni ohlížejí a ukazují na mě. Já totiž neměla boty. Řeknete si, a co? Já si to taky říkala, ale v tom snu. V tom snu to bylo tak strašný, že si to nedovedete představit.

A pak jsem potkala divnýho chlápka. Nejdřív si před náma hladil jednoho pudla, ketrýho to totálně nezajímalo a pak sme kolem prošly my (tedy já a moje fenka). Chlápek si pro sebe nahlas řek, něco jako hele fenečka a vydal se za náma. Tedy za mnou, protože moje brambora běžela daleko ode mě. Tak jsem si šla, slyšela chlápka pár kroků za mnou na druhý straně chodníku a zabočila jsem. Chlápek mohl jít i rovně i doleva ale šel za mnou, doprava. Bylo to nejhorších pět minut v tomhle měsíci.

Od tý doby je mi pořád zima, mám husinu a jezdí mi mráz po zádech. Ani odstřihnutí se z internetového světa mi nepomohlo.

Mám přestat vycházet ven? To asi těžko půjde.

Pak ještě moje deprese z obyčejnýho života. Ah jo, tohle já fakt nezvládám. Nechci žít obyčejnej život obyčejnýho člověka. Nechci chodit do školy a vzdělávat se proto, abych mohla chodit do práce a vydělávat peníze proto, abych mohla dobře bydlet a založit rodinu proto, aby se jakýsi zvrácený systém uchování druhu cítil zabezpečen.

Ráda myslim na posmrtný život, myslím si, že po smrti je určitě něco, minimálně to, že se narodíme znova. Po smrti totiž nemůže být nic. Do nebe asi těžko půjdu, či do pekla. Víte jak to tam musí bejt přecpaný? To by můj naturel nepřežil.

Možná se budu opakovat, ale jestli je život o tomhle, vážně, komu se může líbit žít? Co se vám na tom líbí? To, že musíte dýchat a jíst a pít a vylučovat a ... já nechci dělat nic z toho. nechci chodit do školy, nechci s nikým mluvit, nechci pracovat, nechci si užívat, nechci založit rodinu, ... ale ani nechci umřít. Na to se mám moc ráda a na tom, aby tady něco jako verIZA pořád byla tak nějak lpím. Kdyby toho nebylo, možná bych i klidně spáchala sujisájd. Kolikrát se mi zdálo, ve snu, že jdu do kuchyně, vezmu nůž a bodnu si ho do břicha, přežiju a najednou sem v záři reflektorů, všichni se o mě zajímaj a dostávám dárky. Jasně vyvodím si z toho, že sem hrozně sobecká a potřebuju všechen zájem přesměrovat na sebe. A co.

Nemám žádnej cíl. Ani žádnej nechci. Možná tak skončit na ztracenym ostově a ležet do konce smrti na pláži na horkym písku. Ale to se mi těžko splní, že. Mám ráda samotu a určitě bych se tam sama nezvencla. Mluvila bych si nakrásně sama se sebou a všechno by bylo v pořádku. Pak by zhaslo slunce a nastal konec světa.

Asi se zase půdu dívat na rozkoukané dese noto, brečet nad neexistujícím, či snad jo (?) zápisníkem, kam bych taky pro své vlastní potěšení psala všechny co by mě napadli, ne jen zločince. Jelikož nikdo tak chytrý jako L či Light není, nikdo by na mě nepřišel. A já ve svém zvráceném potěšení mohla žít z toho, že někdo ne.

Pak asi zase započnu Dextera, se kterým sem skončila kvůli nechutnému zapřádání na rodinou nit.

Co já vím, zejtra mě možná srazí auto a já se konečně dozvím co bude pak.

Auto tě nesrazilo, tedy alespoň tou dobou, kdy jsem ti volala, určitě ne. Takže zatím dobré. (Psáno dnes, 11.10. 2010 v 16:00)

Když jsem se včera dozvěděla, že si verIZA smazala fejsráč a dev a nevím, co ještě, nasadila jsem užaslý výraz, přepadl mě prazvláštní pocit a z mých rukou vyhrklo "Hhhhh, vždyť smazat si fejsráč, je jako smazat si život!".

Je šílené, jak moc tato síť ovládla naše životy, životy dnešních lidí. Neustále od svých spolužáků slyším "to dáme na fejsbuk!", "huustý, to napíšeme na fejs". V pátek jsem šla po ulici a jelikož jsem se zastavila neboť jsem čekala, měla jsem tu možnost vyslechnout rozhovor dvou mužů ve středním věku, zhruba asi ve věku mého otce. Jeden říká "takže jsem se tam zaregistroval a teď si přidávám ty lidi, co znám a koukám se, kdo jim poslal srdce na zeď?" a ten druhý "to já se tam neumím zaregistrovat, ale k čemu to je, že vidíš, kdo co má doma na zdi?"... Dál to nebudu citovat, je to zmatené. Ale šlo o to, abych nastínila, jak je ten facebook všude, všude, VŠUDE. Jedu tramvají, kůlky přede mnou řeší fb, stojím u pokladny, dva bojové řeší, kdo si koho přidal do přátel, přijdu domů a sestra se mě zeptá, proč jí nejde na fb nahrát fotka. Zkrátka nonstop a neustále se tím žije.

Já musím říci, že ty lidi, kteří nepodlehli a neregistrovali se, obdivuji, ale ještě více obdivuji ty, kteří se zaregistrovali, byli aktivními uživateli, ALE posléze si účet deaktivovali. Já beru facebook, jako takovou drbnu, zdroj informací o svém okolí a okolním světě a nechci-li o ty informce přijít, stačí, když jednou za den přijdu na fejsráš, strávím tam pět minut a hned mám stručný přehled o dění v mém okolí. Kolikrát jsem s tím chtěla zkoncovat, ale zas si říkám, proč vlastně? Nic mě tam nedrží, pro ty informace si můžu dojít pětkrát za den, ale i jednou za měsíc...

Zase mám v hlavě tolik myšlenek, názorů a obrazců, které bych vám chtěla popsat a vylíčit na toto téma, jenže nejsem schopná. Navíc mi přijde, že téma fejsráč, je všude velmi populární, oblíbené a milionkrát omýlané, takže, nač plácat energii a servírovat vám mé myšlenky.

Jednou se budou vaši potomci učit o tom, že 1.2. 2004, byla založena sociální síť, která se jmenuje facebook, budou psát písemky a testy na toto téma a bude považováno za velký mezník v životě lidí, třeba budou dostávat dú přes fejs a nebo něco. Když se člověk narodí, automaticky se mu zřídí fejs, jakožto základní výbavička do života a nebo taky ne?

Já si bohužel nedovedu představit, že bych si tu věcičku deaktivovala, ani dneska, ani zítra, ani jindy. Vsadím se, že ježtě v důchodu budu odklepávat lidi, s kterými jsem si dvakrát vyměnila pohled tlačítkem"Přidat mezi přátele" a děsit se toho, kdo mě kde označil.

Tak trošku jsem udělala na dobu facebookovou malou ilustrajdu. Původně to byla jedna má myšlenka, kterou už jsem samozřejmě zapomněla. Nehledejte v tom všem nějakou větší souvislost neboť ji nenaleznete, jelikož tam není. Jde jen o to, že člověk z doby fejsbukové, žije dvojí život, jeden ten reálný a druhý pomocí techniky, ten virtuální, ale vzájemně se prolínají a nebýt reality, nemohl by žít ten virtuální. V realitě člověk facebookový přemýšlí nad tím, co si dá do statusu a jakou fotku bude sdílet.

Je to v první řadě ohavná rychloskica, takže jí nesmíte brát moc vážně.

Když to bolí, tak se to hojí, prej...

Sat, 09 Oct 2010 02:25:58 +0200

Jelikož mě momentálně bolí zub, a asi ještě dlouho bolet bude a jedinou funkční věcí, která mi momentálně zabírá, je jezení zmrzliny, které jsem už totálně přežraná a vím, že tu už dlouhatánsky dlouho nebyl článek, tak píšu.

Na jaké jiné téma by asi tak mohl býti, než na to mé aktuální, co právě řeším. Nejvíc nemám ráda bolesti zubů a pak taky touhy, haha touhy jsou šílený. Jinak zkousnu všechno,... Pojmeme to dneska trošku jako diskuzičku, jo? Tak hezky napiště, jaké bolesti jsou u vás nejčastější, jaký vám neva a jaký naopak va a tak různě, piště si co chcete.

Já se mizím zahrabat. A vy?

VERiza mi napsala ještě v době normálního večera, že je v rozepsaných článek, a že by bylo příhodné taky se v něm vyjádřit.

Neměla jsem na práci žádné důležité záležitosti, ale stejně sem s nima skončila až teď. Povypínala všechny programy a chystala se vypnout ten můj bručící krám. Když v tom jsem si vzpomněla.
Právě teď se mi motá hlava a mám těžký prsty. Píše se mi fakt obtížně. Ne, že bych normálně psala nějak extra rychle a bez chyb, ale teď je to doslova zoufalé. K tomu mě ještě už od včera bolí v krku a pořád mi slzej oči.
Prokřupala jsem si krční páteř a hlava se mi motá ještě víc. Je to kvůli tomu, že sem nic nepila, ale napít se nemůžu, protože by mě ještě víc bolelo v krku.

Asi budu nemocná.

Možná mám boreliózu. A co s tím? Ani nevím, proč vám to píšu. Možná taková ta důchodcovská póza, chlubení se težkými a těmi nejtěžšími nemocemi.

Ani nevím jestli sem unavená. Půjdu se osprchovat, pak zalehnu, natočím si budík, protože bez budíku bych spala až do odpoledne a to nemůžu.

Charakterizujte mi pojem "normální"

Sat, 02 Oct 2010 17:22:19 +0200

*EDIT. Předem předesílám, že k tomuto článku nás tak trochu inspirovala Yone.

Jelikož je tento blog vedený svým způsobem v anonymitě (pro 90% lidí, kteří sem chodí anonymní a neznámé jsme,...), tak se nikdy z mé strany nestane, abych sem napsala všechno, co bych chtěla a zejména to, dle čeho by mě bylo možné indentifikovat. Proto ten můj text nebude zdaleka ani tak obsáhlý, jakoby byl, kdybych sem psala všechno detailně a tak, jako to mám v hlavě.

Kdysi jsem chodila na jednu virtuální stáj, kde měl každý zaregistrovaný svou profilovou vizitku a do té vizitky si uživatelé zpravidla psali informace o sobě. Na většině profilů stálo "Jsem normální holka,...", "Jsem normální puberťačka",... Už tehdy jsem přemýšlela nad tím, co znamená pojem normální a kde až má meze. Když chtěl někdo působit rebelským a zajímavým dojmem, nazval se zpravidla "nenormálním" jedincem.

Normu chápu jako něco, co valná většina schválila ať už písemně (norma pro výrobní postup, složení něčeho,..) a nebo co lidská populace označila pojmem "normální". V tuto chvíli, co se lidí týče pojem normální chápu tedy tak, že normální pro lidi je to, co dělá většina lidí. Dejme tomu, zcela normální je jevit se nad kočárem s démonem, zcela normální je založit rodinu, zcela normální je chodit po chodníku a ne středem silnice, zcela normální je ve dne žít, v noci spát,...

Dostanu-li se k naší generaci, k nám náctiletým, nabízí se mi otázka, co je pro lidi v mém věku normálním a charakteristickým znakem a rysem chování. Já to vidím z jiného pohledu, než šedesátiletý člověk, který se na naší věkovou skupinu dívá stylem, že nás hodí do jednoho pytle a vyřkne "To ta dnešní mládež...", "Nojo ty dnešní mladý nosí....", "Dnešní mladý dělají..." a tak dále. Jsme v jednom pytli a nerozpářeme ho, ani kdybychom prostříhali všechny záplaty. Důdhodce uvidí gotičku v černém, automaticky si řekne, že to je dneska moderní a nosí to všichni, pak uvidí barbínu v růžovém a názoru je stejného. Ostatně tomu asi není pouze u důchodců, ale i u rodičů, asi jste se setkali s tím, když vám rodič cpal nějaký kus oblečení s tím, že "se to dneska nosí" nebo "vždyť vy mladý to dneska nosíte".

Ale abych odbočila zpátky na hlavní silnici, včera jsem si projížděla hlavní stránku fejsbuku, tam na mě baflo album s rádoby "crazy" fotkami jedné slečny a pod tím byl její komentář, který v rámci zachování její anonymity a autorských práv trošku poupravím.

"Jsem prostě normální holka..někdy dost ujetá.. =D Ale mám ráda život a vážím si ho! =)** A tohle jsem prostě já.. =D =) Nejsem zrovna největší inteligent(jak vidíte na fotkách =D) Ale prostě jsem z tý střední vrstvy normálních lidí. ;) =)

Takže když střední vrstva jsou normální lidi, tak ta nižší jsou nenormální a vyšší nad střední vrstvou jsou asi nadnormální lidé.

Co se týče mé představy o tom, jak má vypadat a chovat se "normální" náctiletý člověk, tak zde jsou má kritéria:

Mít FB (když i Twitter, tím lépe)
Mít na FB přes 200 přátel
Chodit "pařit" a "kalit"
Nenávidět školu
Nebýt schopen se gramotně vyjádřit v psané podobě
Vlastnit girl/boy friendy
Být členem jakési party
Nemít žádné zájmy a když, tak nesmí být odlišné od těch, co mají spolužáci a členi party
Mají-li na něco talent, nebo je to baví, tak to tají a nechlubí se s tím, ba naopak se to snaží potlačit
Fajčit v rámci doplnění si image
Fotografování se se svými frendy je samozřejmostí
Chození "ven" je denní rutinou

Mohla bych pokračovat dále a dále, nicméně, ať dělám, co dělám v té své charakteristice "normálního náctiletého" se nenacházím. verIZA napsala "skoro vsichni co znam sou divni". Tak a když se nad tím tak zamyslím, tak já taky. S cool lidma a těma, co jsou klasickými "normálními teenagery" (dost často se to prolíná, samozřejmě) v kontaktu skoro vůbec nejsem. Pohybuji se mezi různými, zvláštními vrstvami lidí a v různých sférách. A nedá se říci, že by mi to vadilo.

Nikdy jsem se nenazývala normálním člověkem, i když, jak zjišťuju, je stejně in nazývat se normálním, tak i nenormálním. Nazývat se tím, že jsem "jiná" nebo "divná" se mi taky nechce, protože každý je rád, když je něčím jiný, zvláštní, a tak. Achjo, nějak jsem se do toho všeho zamotala a splývá mi to.

Jenže, já asi jiná jsem, když si na mě sousedi z baráku ukazují jako na tu "co studuje divnou školu", "co venčí psa", "co chodí ověnčená foťákem", "co jde s košem v teplácích" (chápete to, jak někdo může vyjít z baráku v teplácích?!!!) a v neposlední řadě jako na tu "co chodí s těma deskama pod rukou", co s nima nic nepožívá" a "co se s nikým tady nebaví"... Vím, že kdybych bydlela jinde, tak by mě a můj život nikdo neřešil, ale když slyším ty jejich šepotky "heej, vole, čum, čum, to je ta divná!" a ták, tak asi na tom něco bude. Každý kdo je jiný a svým způsobem něčím vybočuje, je divný a musíme si na něj ukázat prstíčkem, ano, ano. Ostatně mě asi vyhovuje, že nepatřím mezi ty normální nebo nenormální (nemám v tom jasno!?) pubescenty, dřív jsem se asi snažila to nějak změnit a zamaskovat všechno, jenže, k čemu to vlastně, je, když člověk zamaskuje to, jaký opravdu je. Už to neřešim, nepřetvařuju se kvůli někomu a neměním názory kvůli druhým. Stojím si za tím, co mám ráda a nemám. Co se mi líbí a nelíbí a co mě baví. A prostě už nevidím důvod, proč to všechno maskovat, proč tajit svoje myšlenky a názory.

Před chvílí mi volala máma. Občas má takovou potřebu volat nám domů, když je v práci a nudí se. Chtěla vědět jestli sem šla navštívit sestřenici, která teď přespává u babičky, co bydlí vedle nás. Což jsem samozřejmě nešla, nezajímá mě jak se má a co dělá. Já nemám potřebu bavit se s nikým, maximálně ještě s VERizou na skajpu a se třemi spolužačkami ve škole. Tomu se máma diví nejvíc. Téhle mojí nepotřebě, že to je prý normální, zajít za sestřenicí, donýst bábovku a zeptat se jak de život. Jsem tedy nenormální, když nechci navštěvovat příbuzné a ptát se jich na jejich životní útrapy?
Máma mi pořád říká, že nejsem normální, hlavně kvůli mému sociálnímu chování, a že se mnou zajde k doktorovi. Pořád jim tvrdim, že jsem normální. Však taky sem. Mám obě oči, čtyři končetiny, nejsem ani abnormálně malá, natož velká, nosím uspokojivě nadprůměrné známky, zdravím sousedy, ráda čtu a spím, ... nijak se neliším od průměrně normálního vrstevníka. Ale jak takový průměrně normální vrstevník vypadá? V naší, a každé podobné škole té mojí, najdete spoustu zástupců kast normálnosti. Ale o některých se tvrdí, že už normální nejsou. Je normální vzít si na sebe kozačky nad kolena na deseti centimetrové platformě, bordelky (to jsou ty síťované punčochy), jakousi košily, kabát, na hlavu připinetkovat něco jako papírovou loďku, přes rameno hodit kapesní rakev (kabelka ve tvaru rakve s křížem) a do ruky slunečník? Nebo ručně ušitou sukni z Vánočního ubrusu, tričko třikrát batikované, bundu z podobného materiálu jako pytel na brambory a kristusky (páskovaný kožený sandále)?
Budou tihle modelové stejně normální jako třeba já v normálním tričku s normálníma kalhotama a normálníma teniskama? A jak vlastně tohle normální oblečení vypadá?

Nosí vůbec nenormální člověk oblečení?

To co si myslím, že znamená normální, je v každém z nás. Nejde být naprosto odlišný od všech a být totálně nenormální. Ale taky není nikdo naprosto normální.

Rozesmívá mě profil na každém frikulíním blogu, který se snaží být frikulíní tím jiným nefrikulíním způsobem, víte co myslím. Píšou tam, že jsou šáhlí, cáklí, divní, šílení a já nevím jací. Myslím, že lidé co jsou opravdu divní, jakože třeba duševně či fyzicky nemocní tohle o sobě nikdy nenapíšou, ti se naopak mermomocí snaží být stejní jako ostatní.

Mám krásnou story z dneška, babička po mě chtěla abych jí zjistila všechno o břízách, o těch stromech žíhanejch co rostou všude, jak se rozmnožujou, odkud pocházej. Na co? To sama nevím, chce je snad pěstovat v obýváku, v pražském bytě? Je tohle normální?

*Edit VERizin: A ještě bych ráda dodala, že nesnáším lidi, kteří o sobě prohlašují jak jsou šílení, crazy, blázniví a ulítlí. Během uplynulé hodiny jsem náhodně narazila na několik takových. Dost mě to vytáčí. Pojem, že jste vy a vaše BFF bláznivé je váš subjektivní,...

Deprese z žití, je vám na blití...

Sat, 25 Sep 2010 15:19:53 +0200

Nikdy to na mě nedoléhalo tak moc, jako teď, ale,...

Když jdu náhodou po městě, všude potkávám matky a babky s kočáry, v supermarketech nakupující rodinky, výletující famílie a další krásy. Já sama jsem vždy bojkotovala účastnění se na společných akcích a výpravách se svou rodinou. Přišlo mi to...trapné. Nikdy jsem nebyla rodinně založený typ a nevyhledávala jsem své rodinné příslušníky, nepotřebovala jsem je a dodnes nepotřebuji. Sice nebýt jich, zemřela bych hlady, ale o to nejde. Vždycky bylo pro mě trauma, abych s nima někam šla, a celofamiliárně se účastnila. Prostě to nemám ráda.

A jelikož jsem se dneska po strašně moc dlouhé době dostala do Pakáčovského centra veškerého dění, ze kterého mám taky obrovská trauma - z těch lidí. Všude kolem mě byly matky a babky s kočáry, hlučící démoni, fotři s pivními břichy a jiné případy. Já jsem kolem nich procházela, s takovým zděšeným výrazem, foťákem v ruce a pořád jsem si říkala "takhle nechci dopadnout, takhle nemůžu dopadnout, já nechci, neeee, to ne, nikdy, nikdy, nikdy, PROSÍM JEN TO NE!".

Všeobecně zjišťuji, že lidé si myslí, že jejich posláním je - vystudovat, vdát se, založit rodinu, mít děti, starat se o děti, jít do důchodu, starat se o vnoučata, umřít. Z toho já mám naprostý trauma. Nemohla bych, nemůžu a nebudu nikdy takový život žít. Je to tak stereotipní, všední a trapný, žije to každej a to je na tom ještě trapnější. Chci úplně jiný život. Nechci žádné stálé věci a jistoty. Jediný co chci a potřebuju nutně a celoživotně k životu je jídlo, postel, psi a zrcadlovka. Nechci nikde bydlet celoživotně, chci takový adrenalinový život, bez veškerých jistot a opěrných bodů, nic jednoduchého, když se řekne budoucnost, tak prostě vidím strašně moc barev, exotickou smršť všemožných tvarů, odstínů barev, šílený a obrovský zmatek, žádné děti, manžel, plotna, ani vysavač. Žádných osum hodin v práci. Ne, ne, ne, prostě NE. Udělám všechno pro to, aby se tomu tak nestalo.

Pak jsem vám ještě chtěla říct o tom, jak žiju denně dva životy. Jeden nazývám Minulost a druhý Realita. Jenže jsem se rozhodla, že to pro zachování osobního kouzla a intimnosti zachovám nevyřknuté. Vůbec se při žití Minulosti nevracím do minulosti, ale je to trošku jinak. Je to zvláštní a baví mě to. Není to žádné snění, ani nic, co by vznikalo v mé hlavě a mysli, prostě si to prožívám na vlastní kůži, je to tak trochu psycho, ale strašně hezký psycho. V té Minulosti necítím žádné emoce, ani city, v Realitě si žiju normální život. Ono na oko žiju v Minulosti i Realitě oba životy stejně normálně, ale vntiřně tomu tak není. Do Minulosti i Reality se přemísťuju pravidelně prostorem a časem, skoro každý den.

Haha, teď jsem vás asi pěkně zmátla, čert ví, co si pod tím kdo z vás představí, je to na vás, ví to jen verIZA. Vy byste to stejně nepochopili, jste divný.

Strašně se těším, až se někdy dostanu k článku o démonech, ale považuju ho za moji a verIZINU největší a nejširší myšlenku a filozofii a prostě bude asi dost náročný to zformulovat všechno do sebe, proto s tím tak otálíme.

Ó ano. Je to něco jako naše Psicho, lidi s tím nemůžou souhlasit ani nesouhlasit. Každý musí mít svůj vlastní názor. Doufám, že to bude taky tak hojně debatované. Chystá se na vás i spoustu dalších Psicho článků, zrovna včera jsem se opět dostala na diskuzi psů křížených, bezpapírových a papírových, taky se k tomu chci, a určitě i VERiza, vyjádřit.

Moje máma zná moje názory, zrovna včera jsem v pomatení smyslů šla s ní a ještě sestrou do parku, sestra zaběhla na hřiště a my s máti seděly na lavičce, moje beštie ležela pode mnou a žrala si klacíky a bavily sme se tak různě. Zasvětila jsem ji do tajů psů s vyblokovaným sociálním chováním, jelikož v baráku jednu takovou fenku zrovna máme a máti s ní jezdí ve výtahu, kdy si jí i pohladí, po té se zhrozila, že si jí už v životě nepohladí, přičemž sem jí mohla ubezpečit, že si jí hladit může jak chce a celou dobu, co jsem mluvila mě jeden pán, co seděl na lavičce vedle - se svojí, nejspíš, ženou a děckem v kočáru a zaujatě mě poslouchal.
Pak kolem prošla ženština s dítětem na konci ruky, na první pohled nenormálním. Prošli kolem nás sakra blízko, až mi to bylo sakra nepříjemný a pak se dítě otočilo na mojí hobludu pod lavičkou a tou jejich, sakra děsivou, vyjadřovací schopností řekla něco jako: "Hhh pejsek, pod lavičkou. Jak se menuje?" máti samozřejmě s velkým sociálním cítěním jí odpověděla, žena na konci dětské ruky se celou dobu blbě tvářila, takový ten úsměv, no znáte to. Děsivej zážitek.
Možná to je tím mým psem, ale pořád mám 'štěstí' na 'tyhle' lidi.
Jednou na výstavě za náma přišla matka, opět s takovýmhle děckem, snad se mě tedy zeptala, jestli si může toho psa pohladit (vsuvka - naprosto nenávidim lidi, kteří se jen tak natáhnou a začnou mi sahat na psa, nejlíp na temeno hlavy, to fakt bych byla nejradši aby se ten můj pakouš ohnal, to by teprve čuměli, protože když se mě člověk zeptá, jesli si jí pohladit může, samozjevně neřeknu, že ne) no, to děcko mělo jakési zvláštní nutkání za všechno chytat, takže mi držel psa za obojek a pak mi chytil i šňůru od foťáku, no prostě nedovedete si představit, jak sem byla vyděšená.

Pak za mnou jednou v tramvaji přišla už starší holka, ze tý školy pro zvláštní děti, to vim, páč ta je hned vedle jednoho parku kam často chodíme, každý ráno ty bytosti vidim postávat před tou školou a leze na mě ten můj strach. Myslím, že si snad ani na toho mého pséka nesáhla, ale začala mi vykládat jak taky měli psa, ale že ho museli dát pryč, to sem jí vyrozuměla a pak spoustu dalších věcí, který sem jí vůbec nerozuměla, celou dobu jsem se na ní jenom dívala a čekala a vnitřně bojovala s touhou utýct a skovat se.

No dál zase k pískům, neska ráno sme potkali dvě fenky, páníčci byly jaksi zaměstnaný nandáváním věciček do auta, takže sem byla zvědavá. Ta jedna byla určo kříženka pitošky, ale hned jak sem jí viděla, bylo mi jasný, že je kastr a ta druhá pořád štěkala a utíkala, odvahu jí dodávala jenom ta její společnice od který sem čekala nějakej protisociální podraz. Bylo to takové napnuté, skoro jako všechna fení setkání, ale já se držela svého vnitřního klidu a myslím, že se mi i podařilo udržet jejich nerovné setkání relativně v pohodě.

Zase jsme se každá vypovídala, je to milé.

Život začíná ve 30ti, prej...

Thu, 23 Sep 2010 21:36:17 +0200

Jak jsitě víte, současnou a jedinou náplní mého života, je škola. Má šatní skříňka je můj druhý domov, asi...

A jelikož nestíhám (napsala jsem původně nesnáším) lautr nic, nestíhám už vůbec tendle blog. A už vůbec ne přemýšlet, o čem vám psát.

Mou nejoblíbenější náplní života, je spaní. Možná proto, že teď spím tak maličko. Ale zas usnu opravdu všude, spím v buse, spím v metru, spím při češtině, spím doma v posteli...

Včera jsem si koupila jednu knihu v domění, že ji budu číst všude, všude kde se dá. Plán sice krásný, jenže zjišťuji, že ve škole nemám vůbec šanci ji vytáhnout z tašky, natož otevřít nebo v ní číst. A když jedu mhdčkem, tak po dvou řádcích cítím, jak se mi klíží oči a okamžitě usínám. Takže čtu opravdu šněčím tempem a nevím, kdy ona kniha dokoluje k verIZE, která jí má asi v plánu také přečíst, jenže ona je jak je známo rychlosaurus a tak to přečte za dvě a půl hodiny.

Zrovna dneska jsem pod základkou potkala spolužačku ze základky, objímala si tam nějakého boye, vůbec mě vlastně nezajímala, ale když mě spatřila, musela se s boyem rozloučit předáním slin a pak běžet za mnou a dupat u toho jak slon. Přivítala mě po třech měsících se slovy "já s ním vůbec nic nemám, to je jen můj druhej bratr, takový sourozenec", čímž mi chtěla oznámit "to je můj nový bojfrend a tys mě při tom měla vidět a říct to všem, koho potkáš". Když jsem jí na to odpověděla "hmmm", odpovědí nebyla dost spokojena a tak se mě ptala, jestli vypadá dost zhuleně, s mou odpovědí, že vypadá furt stejně, jako v červnu o výzo jsem jí naštvala ještě více a tak mi musela oznámit, že vypadám jako úřednice a udělali ze mě na té mé školy hrozného snoba. Chacha, to se asi zasmějí jen zasvěcení, nebo ani ty ne, ale mě to pišlo vtipné. Tak jsem se smála. Jenže, jí přišlo, že je ještě málo zajímavá a tak se mě zeptala, jestli si myslím, že si stihne zítra o pětiminutovou přestávku dát pervitin. Při pozdvižení obočí jsem se opět dozvěděla, jak moc jsem jiná (nekonverzuji s ní o jejich lžích a výmyslech tak, jako v červnu) a že jsem se strašně změnila a kecy v kleci. Takže sranda.

Tím jsem jen chtěla říci, jak jsou ty lidi vlastně trapní, původně jsem měla v hlavě nějakou pointu, jenže má hlava je zas jinde, tudíž pointy neexistují.

Nojo, ale zas je fajn, že se mi třeba jen tak dneska u skříňky zjevily povědomé boty (seděla jsem na zemi a obouvala se). A taky takový povědomý, dlouhý, černý kabát. Jenže já nevnímala nějak při smyslech a chvilku jsem si říkala, jak ty boty a ten kabát znám, než mi došlo, že mám zvednout hlavu a tam eN., kterak milé překvapení :-D A taky jsem ráno obtěžovala při cestě do školy Yone :-D

Jo a smradi, tento týden jsme v 52ce.

Jistě foto všichni naši fanoušci již znají, ale kdyby někdo ještě nááhodou ne, tak ať to okamžitě napraví. Na fotografii jsme velice pyšné a tak, znáte to.

Hihi.

Myslím, že to byla fotka minulého týdne, ale povedlo se jí zveřejnit až v neděli, což nám vůbec neva, no stejně bude nejaktuálnější do tý doby, než příde nová.

I když já mám času plno, jak ta husa klasu, nebo podobně, stejně bych asi nenapsala samosilně bez VERizy. To by přece nešlo. Nějak by se to ani nehodilo. VERIZA má přeci dvě poloviny a proto se ze dvou polovin musí skládat i článek.

Bohužel, já žádné lidi z blogového světa nepotkávám. Možná to je tím, že neznám nikoho z mojí školy, kdo by měl blog. No vlastně ani nechci znát, všichni jsou děsivý. Kór ti nováčci. Je to až neskutečný ale skoro všichni sou větší než já. Sou drzí (a velcí) a myslej si, Bůh ví, ne jak dobří. Co to je? Já jako prvák se bála naprosto každýho, ne jenom z vyšších ročníků.

Loni to nebylo tak děsný, ale děsný to bylo, ale letos. Děsně děsný. Měli by mít ňákej respekt, hajzli. Ale to se jaksi nedá, dyž ste o tři hlavy menší.

Na základce jsem si utvořila teorii, že jen ti malý jsou talentovaní, možná existuje pár vyjímek, ale vážně jen maličko a ty, jak se říká, pouze utvrzují pravidlo.

Za chvíli půjdu s divou zvěří. Včera mě v temném koutě města Pražského požádal nějaký random post tínejdž boj o oheň. To se mi už dlouho nestalo, takže proto vám to píšu. Nejlepší bylo, když mě tak před půl rokem požádala jakási dívenka, obklopena svou krů, mohlo jí být stěží čtrnáct. Mile jsem jí odvětila, že nekouřím, podívala se na mě, rádoby dospěle a řekla: "to je dobře". Vlastně to byl děsivý zážitek, jak si tak vzpomínám, stejně jako včera.

Takže rada nakonec: Nežádejte po cizích slečnách co se jen tak random procházejí po městě, po parku, po ulici se psem v patách, oheň. Děsí je to.

No jináč vám něco řeknu. Nemluvte na cizí vůbec. Před nedávnem, taky na procházce se psem (sakra, to asi něco znamená) proti mě běžel taky jakýsi random post týnejdž boj a pozdravil mě. Sice to byla velká rychlost ale stejně sem ho neznala, takže sem zase byla vyděšená.

No, držte mi palce ať na mě nikdo nepromluví.

Jo a hle! Co sakra znamená ten nadpis? Musim se zeptat VERizy, snad to neznamená abych se den před třicátými narozeninami neměla zabít, abych vůbec nezačala žit. Páč jestli ještě nežiju a začnu žít až ... no, radši to nebudu počítat, tak to snad ani nechci.

Teď sem přišla s těma bestiema. Potkaly sme jenom podezřelýho bezdáče.
Máma mi dala kázání. Chce po mě, abych se zapojila do dění v domácnosti, což znamená uklízet, krájet zeleninu, ptát se jestli někdo něco nepotřebuje a bejt milá na sestru, jak sem tak pochopila. Oznámila mi, že se chovám otřesně a pojala podežření, že sem přišla do puberty, což bych se ani nedivila, dyž sem tak divná a rodina mě nechápe a nerozumí tomu, že nemám potřebu koexistovat s nima v obýváku a nadšeně sledovat Ordinačku. Pro představu, když se někdy náhodně vyskytnu v obývačce v čase Ordinačky nebo podobné krásy, samozřejmě mám potřebu je komentovat, což se jim zase nelíbí a naopak mě vyhazujou. Takže, kdo se v tom má vyznat, co po člověku ta jeho rodina chce?
Taky už vidim jak přijdu krájet zeleninu a pořežu se, nebo něco vyleju, vysupy, shodim, rozbiju nebo to nakrajím úplně špatně, že to chtěli na plátky a né na kostičky, nebo mi to zase bude trvat moc dlouho. Nebo budu 'milá' na sestru a máma mě bude vyčítat můj 'nadšený' výraz a k tomu 'být milá na sestru' přibyde 'a tvářit se u toho nadšeně a usmívat se'. Nebo vytřu špatnou vodou ve špatnym kýblu se špatnym jarem.

Takže mě od toho všeho vyhoděj a odvolaj a já zase budu mít klid. Stačí jim jen jedno nakrájený rajče. Takže docela pohoda.

Haha, tak se tu zase hlásím já, vládce staré říše římské, jistě jste mě poznali.

Já si totiž dneska sedla na svou oblíbenou wc mísu, vypustila jsem obsah těla a ležela tam na hromadě novin a časáku Mariane a tam to bylo napsané - ten název článku.

Dneska jsem jela busem (hhhh, překvapivé!). A ten řidič se s někým bavil a říká "Můj život je pohodička, autobus, cigarety synek, víc k životu nepotřebuju". Hrozně jsem se zhrozila, JÁ, člověk, který nesnáší stereotip, ale přitom není schopný navyknout si na věci, které jsou jiné a změněné si nedovedl představit, jak může véct takový nudný život. Nudný život autobusáka, s manželkou, cigaretami a démonem. Děsivé! A ke všemu je jeho manežlka jistě nějaká obyčejná žena. Třeba úřednice. Ještě děsivější.

Na to vše tak nějak navazuje to, že jsem se včera zrovna dvakrát dozvěděla, že nemám budoucnost. Že se školou a oborem, který studuji nemám budoucnost. Já to vlastně věděla od chvíle, kdy jsem dělala talentovky, ale proč to ve mě hlodalo včera tak hluboce, to opravdu nevím. O to horší je, že si svojí budoucnost představit vlastně nedokážu. Ale co vím, že chci je, abych nebydlela v Pakáčově, ani v jiné díře a hlavně nechi stereotipní život. Chci takový barevný, duhový, bohatý (tím bohatsvím nemyslím materialistické), život.

Všeobecně teď začínám zjišťovat, že vlastně nejsem schopna udržet v hlavě myšlenku a pointu textu, který chci napsat a vždy ze sebe dostanu pouze polovinu a ještě převrácenou. Omlouvám se tedy předem, že je veškterý můj textový výplod bez pointy a hlubší myšlenky. Ty mám v hlavě, ale nejsem schopna je přenést.

Co dále se událo? Slyšeli jste o tý lidijce, co žuchla pod to metro na míráku? Určo jo, žejo. A taky o těch demonstrantech - poldové aspol, taky určo jo, co? Já ani nečekala, že se mě to nějak hloubš dotkne. Jela jsem v úterý ze školy, lezu na eskaloše a tam cedule, že od míráče po dejvickou metro nejede a další pindy, ale přeci to nebudu číst a některak hloubš nad tím přemýšlet. No, dobrý, ve chvíli, kdy ten vagon zastavil na druhé koleji, než stavět měl a o moc, moc, moc zastávek dopředu byla posunuta konečná, než měla, mi tak trochu došlo, že se mě ta "věc" na tabuli opravdu týká. Bože, bylo velmi lavly zjišťovat, kudy, čím a jak se dostanu domu, když v každé variantě hrálo prim metro, bez toho nic. Ale tak, za dvě hoďky zase jelo, aspoň jsem si na míráku prohlídla kostel svatý Ludmily, jo, je pěknej.

Opět bez pointy, co? Já vím, jenže, teď to trošku oživím.

Včera jsem si zase klasicky jela ze školy, vlezu do metra a tak. Jedu asi dvě zastávky a hahaha, ono to tam začalo smrdit. Mimo jiné začalo metro vydávat záhadné zvuky a vrzání, pak vypla světla a zase se rozsvítila a takhle to furt blikalo, bylo to trošku psycho, ale mě se to strašně líbilo, úžasnej adroš, důchodky tam sice pojekávaly a děsily se, že asi nestihnou rohlíky ve slevě v tescu, nicméně, po chvilce popraskaly žárovky, vagon vyjel z kolejiště, prostě se úplně vykolejil, my tam tak stáli, našikmo, ty kolečky mimo koleje, po tmě, nic se nedělo, jo, byla to srandace legrantická, čekala jsem od toho trošku víc, než to, že se stane zázrak a zase se to rozjede a já čirou náhadou hned příští zastávku vystoupím.

Dneska jsem se strašně těšila, co se bude dít v metru, jenže bohužel, dělo se pouze to, že jsem zase usínala. Nic nového pod sluncem.

U mě se tedy neřeší problém, jako u verIZY, že bych měla pomáhat a společensky se zapojvoat do kulturního dění, ale ráno jsem si omylem vzala sestřiny ponožky, což je hrozná trága a musí se to hrozně řešit a rozmazávat a prostě se z toho všichni posadíme na záchod a budeme si myslet, že máme zácpu nebo jako nevim, co si ta hydra myslí, že tím vyřeší.

Ten článek bude dnes tak epesně dlouhý, až to ošklivé není.

Jdu si najít mobil, určo mě zas obtěžovala půlka planety a vymýhá reakce.

Zima přichází

Sat, 18 Sep 2010 20:03:33 +0200

Dneska to přišlo i na mě. Zatím si pořád stěžovala jen VERiza. A teď je to tady, celá veriza mrzne.

Teď sem přišla z venku s pizdorama a nos mám úplně zmrzlej, asi budu muset začít nosit kuklu. Taky si musim pořídit zimní lipstik, nebo-li jelení lůj. Není totiž nic krásnějšího, než to, když si chcete zívnout, nebo se pořádně zasmát a držka vám praskne a crčí z ní krvička. Taky budu muset, možná, vytáhnout zimní bundu. A už taky nebudu moct vyběhnout jen tak v tričku.

A budu vstávat za tmy.

A ze školy odházet za tmy.

No když už, tak doufám, že to bude jako loni. Tolik sněhu! Dokonce i tady, ve městě všech měst. (To berte s rezervou)

A ještě lepší, blíží se Vánoce! A dárky. Ty hlavně.

Samozřejmě, že je lepší dárky dostávat, než dávat. Hle! Další důvod, proč nechtít děcko.

No. Hlavní je, že mám ilustraci k tomuto krásnému tématu. Mrznutí...

A taky další krása, už sme, snad úspěšně, odeslaly krásu do padesát dvojky. Hihi. Snad se vám to bude líbit.

No, jelikož se zrovna teď klepu úplně děsivě zzzzimou, tak mi tendle článek přišel vhod.

Já mám zimu ráda, moc ráda, protože mi je nonstop zima a to je hezký. Můžu pít čaj, chodit zahalená a neustále vyhledávat radiátory a další zdroje tepla.

Když nasněží, tak je to moc krása.

Vlastně celkově zima je bájo a nechápu, proč se lidi těší, až skončí a vyčkávají jaro a přiřhřátý slunce.

Všichni diskriminují chudinku zimu. Je mi jí líto.

Také se těším na zveřejnění do padeástdvojky.

A vůůůbec už nevím, co mám psát.

Snad jen, ať užíváte zimu a pořádně mrznete.

Já si už teď musela zapnout topení.

Tak čau!

Vyšoký hrad aneb nahotinky

Sun, 12 Sep 2010 00:52:20 +0200

Začalo to celkem nevině, stejně jako celý nás život. Na DVK jsem se dozvěděla, jaká všechna místa bych měla navštívit, umět a znát. Původně jsem se na to chtěla vykašlat, pak jsem to chtěla všechno nějakým zpsůobem objet a pak zase ne, a nakonec jsem si řekla, že něco vidět teda můžu.

Nejdřív jsem se radovala v metru, když tam nechutně smrdělo cosi, lidi si zacpávali nos a hrozně se tomu udivovali, já se těšila, že třeba upadne kolečko vagonu (má kolečka?), nabouráme (do čeho?) a nebo se stane něco jiného, velmi zajímavého, bude to velké drama, velká nehoda, velmi zmedializované, ale bude to vzrůšo a zážitek, někdo to zaplatí životem, ale já vyjdu živa a zdráva, plna adrenalinu a nadšení a budu mít o čem napsat na blog. Ale ono prd, o zastávku dál už si nikdo nos nedržel. A tak jsem vylezla z metra a šla hledat verIZU, neb mi psala "vylezeš z metra a já tam budu žrát pizzu". Vylezla jsem, motala se mezi japončíkama se zrcadlama, proplétala se mezi démony, co měli pizzu i na temeni hlavy. Taky mezi dalšími příšlušníky a obyvateli planety Země. Postávalo tam plno lidu a olizovalo se nad vynikajícími kousky pizzy, druhá polovička verizy, ovšem nikde! Napadlo mě, že mohla ukradnout nějakýmu turistovi zrcadlo a být za to teď trestně stíhána nebo jí mohl někdo někde znásilnit a nebo na mě taky mohla zapomenout. Jenže, ani jedno nebylo dost pravděpodobné, neboť víme, že verIZA nechodí na čas, tudíž nebylo, co řešit.

Vylezla jsem schody, v tu chvíli mě začalo oblažovat svítivé cosi ze shora a oznamovat mi, že dneska je na mikinu teplo. Trapák!

A tak jsem tam stála a čuměla, jestli třeba tu pizzu už nežere někde pod Vencou a nebo jestli neoblažuje vedlejší veleslvaný fastfood, který má v názvu žluté M. Nikde jsem ji neviděla.

Pak mě cosi řeklo, že mám jít zpátky do metra. Stála jsem a stála. A pak vidím toho tvora, co má vestu a kulicha na hlavě. Dělá vtipné pohyby a grimasy a viditelně hledá nějakého debila, s kterým se asi nedomluvil, kde se střetnou. A tak verIZA prošla až k těm debilům, do kterých se pípají lístky, rozhlížela se a pak nastal happy end. Spatřila mě.

Tím by to vše mohlo skončit, neb etůda je to již dost dlouhá, ale bohužel tím všechno (vlastně nic) začalo.

Šla jsem si do Mrkváče koupit stativ*. Dala jsem za něj dvacku, a dal se pít. Hm, byla to cola.

A pak jsme zase zapadly pod zem. Vůbec nic nechtělo trapně jet a tak jsme musely sledovat odvážnou školačku. Abyste věděli, měla filovo lila modýlek a aktovku na zádech. V obličeji byste si přečetli, že jí je zhruba 45 a má tři děti. Ale bylo vidět, že má ze zdešjcíh lidí stejnou hrůzu a děs, jako já z těch Pakáčovských, tudíž stála na a skoro až za bílou čárou. Stačilo by, kdyby se trošku převážila a už by seděla zadkem na těch tvrdých kolejích. Ale byla ta holka šikovná, i přes strach z lidí to vydržela a bílá čára se pro ní (alespoň na této stanici) nestala osudnou. Trošku bylo v plánu jít proti ní a až blízko k ní, zda-li by couvla a nebo ne. Ale byly tam kamery, sice by bylo o čem psát na verizu, ale...

Takže nějak jsme se odsunuli až na Vyšokej hrad a šla jsem si plnit své studiiní potřeby.

Ono to ale asi tak horké nebylo. Hned kousek byla zeď, na které bylo velmi najs umělecké dílo. Pěkná stráň směrem k němu a tak celkově, vybízelo to k nožní fotce a jelikož nás příští týden čeká projekt "52", myslely jsme, že by se to hodilo, ale nakonec tam bude ještě něco víc lepšího, tuto poslouží pouze pro osobní účely na verize. Je to málo zvrhlé a málo neslušné.

Takže jsme se vyzuly z bot a ponožek, tedy, já zavelila, ale verIZA ani neprotestovala. A trošku jsem objasnila plán, co a jak. Vzaly jsme stativ*, odhodily z něj brčko, brčko spadlo do sajrajtu a bylo celé oblažené hlínou, tekutina ve stativu hezky stála, fotoaparát na stativu také, ta koule zeshora sice svítila blbě, tvořila nechutné přepaly a trapné stíny, ale my jsme holky šikovné a nad panem skrvnou a panem mým foťákem jsme možná vyzrály. Když nás viděl jeden kolemjdoucí mužan, který měl na krku samozřejmě zrcadlo, jak tam montujeme fotoaparát na stativ, nabídl nám, že nás vyfotí, jenže, my si nechtěly nechat ujít příležitost, že si SAMY zmáčkneme samospoušť. Takže jsme tak učnily. Kolemjdoucí se za náma občas otočili, ale nijak to neřešili. Proč taky? Vždyť je přeci úplně normální fotit si své nohy u takových obrázků.

Pak jsme si tedy oblékly své ponožky (já měla po sto letech dvě stejné! Dvě stejně hnusné!), oprášila jsem brčko od infekcí, bacilů a hlíny a jakože se šlo. Z ničeho nic na nás babka za námi vykřikla "ekskjůz mí!" a tak jsme jí exkjůzovaly a zastavily. Chtěla moc vědět "When is Taborska brana", tak ji Zaběna svou skvělou engličtinou a já svou, ve které nejsem schopná přemýšlet a věty a slovní spojení mi docházi tři dny a dvě hodiny po akci oznámila, že má jít za davem, tedy i za náma neb my ji taky budeme procházet. Touristka celá žhavá s knihou plnou užtiečných informací se vydala vstříc "Taborske braně". Pak vůbec nevím, co bylo a co nebylo. Přecejen je to už pár hodin a já nejsem zrovna nejmladší, tudíž si má pamět nemůže pamatovat všechno. Několikrát jsme do vzcuchu oznámily, že chceme zrcadlo. A tak. Jooo a pak tam byla ta rotunda. Ta slavná rotunda svatého Martina. Tudíž jsem splnila své poslání, podívala se, kterak je hezky rotundovitá, několikrát namačkala spoušť a šlo se dál.

V Štulcových sadech byla socha koně s jezdcem, smála jsem se tomu, že je to nějaká nepovedená replika Venci a jak jsem teď zjistila, tak zrovna ta "replika" původně stála uprostřed vencálu a až pak přišel Myslbek, odsunul jí na Vyšoký hrad a postavil tam svýho koně, teď určo spolu s Bndlem vedou nějakou posmrtnou válku a mlátí se svýma sochama někde nahoře.

Vůbec nevím, co bylo dál. Pak jsme asi došly k chrámu sv. Petra a Pavla. Sice by mě vůbec nemusel zajímat, ale tak co, vlezly jsme tam. Hned po nás skočila jakási bába a oznamlovala nám, že dál už ani na krok nemůžem, neboť se tam platí. Dospělí 30 korun českých, studenti 10, děti do 15 let zdarma. verIZA musela vyhrabat svoji sbírku peněz a já si myslela, že to ještě usmlouvám za to darmo, když mi dle občanky ještě 16 není. Oslizlá, protivná baba na mě ale vyrukovala tím, že mi bude 16 let, tudíž už to neplatí. Ale mě stále hlava nebere to, že když je to DO 15 let, tudíž je to holt jen do dne, kdy mi patnáct bylo, ani o minutu více ani méně!

No, takhle se u děcek pěstuje úcta k památkám a všemu, neb když doborovlně přijdou do kostela, poměrně nechutně, protivně a arogantně se z nich vymáhá deset korun a dělají se u toho xichty, jak kdybchom onu bábu chtěly vyměnit s Ježíšem na kříži. A tak jsme tedy za deset korun měly možnost projít se chrámem. Já, značne znechucena a ochuzena o deset korun a verIZA, nevím s jakými pocity. Vyzjistila jsem, že mám rozvázanou tkanou tkaničku a tak jsem využila lavici k tomu, abych si sedla a zavázala si jí. Tak jsme tam tak seděly. Kolem nás lidijové, co pronášely asi své prosby k bohu, nebo jenom čerpali energii a nebo se pouze šly ochladit, pač už je vekovní klima sralo, jako nás.

Když jsme tam seděly, docházely jsme k závěru, že se tyto kostely, chrámy a já nevím co stavěly proto, aby se tam ty lidi sešli, aby měli nějaké společné místo, jakési centrum, kde budou společně vzhlížet k tomu bohu a modlit se a co z toho udělala dnešní doba? Chce za to prachy. Za vše se dneska platí. Celkem mě to nakrklo, protože tam seděli kromě nás i lidi, co věřící určitě byli a tak za to, aby šli do "budovy", kterou si jejich předci postavili, aby se tam mohli scházet, dnes musí zaplatit. Navíc tam jsou všude cedulky o zákazu focení, taky to vypadá moc "pěkně". Vůbec nejsem schopna zfromulovat ten svůj názor na to. Když o něm hloubš přemýšlím, tak se mi rozplývá a napsat ho nemůžu. Totálně mě dostalo, jak si tam cizinka cosi fotila, česky určitě nikdy neslyšela ani "ahoj", ale bába na ní vlítla a tou naší trapnou češtinou na ní "Tady se nesmí fotit, za sebou máte ceduli!", cizinka na ní jen koukala a nevěděla, rozuměla tomu asi takto "tadysenesmífotitzaseboumáteceduli" (asi takhle to pochopila, jako když si text nepřečtete, ale pouze přejedete očima).

Když jsme tam doseděly, šly jsme dál.

A já zase nevím kam.

Jó! Už vím, my šly na hřbitov.

A potkali jsme tam plno známých lidí!

Namátkou jsme se pozdravily s Marií Horákovou, Mikolášem Alešem, Karlem Čapkem, Burianem a mnoha dalšími, na které si momentálně nevzpomenu.

Naštěstí už po nás nikdo prachy nechtěl a na mrtvých nevidělával, což mě celkem udivilo.

Co bylo dál? Ptám se, ptám se, ptám a vůbec si nejsem schopna vzpomenout.

verIZA fotila enžly. A taky angely. Mimo jiné i anděly. Jo a i démony.

Bolely mě nohy. ...To bylo dál. Po té jsme asi šly hledat cestu, kterou se dostaneme venečky. Jaksi jsme zbytečně cosi obešly, sledovaly, jak se dva nečesky mluvící, co jsou před náma chytají. Tedy, ta žena nebyla schopna udržet ruku na mužu a střídavě mu mačkala svalstvo na hýždích a záda a vše, až jsme je museli předejít. Všude byli démoni. Každý se rozhodl, že vyveze svého démonka na čerstvý vzduch. To byla doslova vražda pro naše oči. Ale ustály jsme.

Viděly jsme totiž i pejský.

Cestou zpět mě bolely nohy a měla jsem hlad. Po týdnu jsem měla hlad tím stylem, že jsem cítila, že mám hlad. verIZIN mozek jí řekl, že má taky hlad, i když žaludek prý asi ještě ne.

Z těch hradeb byl výhled.

Vlezly jsme do metra, odjely jsme tam, kam jsme chtěly. Konečně jsem viděla verIZU žrát pizzu. Měly jsme hermelínovou. Byla dobrá, ale to oregáno tam bylo dost znát. I když teď bych si ještě zase dala.

Šly jsme si sednout na Vencál pod (na) vencu, asi si nás zvěčnilo několik (ne)japonských touristas a taky tam stál divnej (asi) bezďáč s divnou cedulí, kterou jsem celou dobu dokola četla a měla jsem s tím trošku problém. Ten (asi) bezďáč tam oblažoval dvě kůlky, co seděly kus od nás, měly napodobeninu zrcadla a říkal jim, že se mu líbí, jak jsou plny života a že mu určitě sjednaly tak super počasí a měl tašku se spajdr menem. Myslela jsem si, že nás bude oblažovat také. Jenže jsme vůbec nebyly tak kůl a asi ani nevím co. Ty dvě děvy pozdeji utekly, řvajíc "ÚÚÚÚÚÚCHYL" kamsi do neznáma. A my tam pořád seděly a těšila jsem se, jak na nás promluví a budeme dělat, že nejsme češky.

Celkem mě štvalo, že je jenom obyčejná sobota, obyčejných pět hodin odpoledne, mám obyčejnou pizzu a před náma se neděje nic. Mohla by být nějaká hromadná revoluce, vzpoura českýho lidu proti režimu, mohlo by se prostě něco dít, být nějaký adroš a změna. I když v tu chvíli, bychom určo seděly na druhé straně, než teď.

A pak jsme každá zase zmizely svým směrem. Já zahučela do metra, verIZA na tram.

A fuj, naproti mě seděl démon, měl krabičku s nějakou zvěří, asi mu jí matka koupila ve zveráči, tak neopatrně s ní zacházel, a když jsem na ně vrhala své (jak by řekla verIZA), k dokonalosti vybroušené pohledy, začal natahovat a nutně musel sedět své matce na klíně. Ta krabička mu samozřejm při přesunu musela upadnout. Vůbec nevím, co tam měl, ale byla to krabička na zvěř, tak asi to zvíře pak jel rovnou domu pohřbít nebo nevim. Ty démoni, to je smrt.

Takže jsem vlastně z věcí, co jsem vidět měla, viděla jen jednu, ale i tak dobrý.

Dnešní den jsme pro vás pojaly, jakožto takový fotoreport a dost silné nahlédnutí do našeho života. Je to taková změna od našich běžných článků, čímž neříkám, že se k ní ještě někdy vrátíme, ale není vůbec špatné si zaznemenat, co člověk kdy dělal.

Zmatenost článku je jasně patrná, ale je jedna ráno a já ze sebe víc nevycucnu.

Salut.