Srpen 2013

Život po verize aneb klinická smrt

1. srpna 2013 v 11:36 | veriza
Dva a půl roku. Dva a půl roku je docela dlouhá doba, za kterou se změní spousta věcí.
Nečekala jsem, že ještě někdy budu mít před sebou článkový okno blogu.cz. Je to takový back in the time.
Znervózňuje mě reklama na rodiný ráj, který mi tu po levé straně běhá.
Veriza by se dost možná už nikdy nevrátila, nebýt zákonu přitažlivosti - co vysílám, to se mi vrací. A jelikož jsou tací, kteří nás ani po letech neaktivity nebyli schopni vypustit ze svých hlav a článků, nešlo jinak, sami jste nás přivolali.
Přečetla jsem si pár článků tady na verize. A musím říct jedno - puberta, a i ta doznívající, je hrozná věc. Nevím co mi to tehdy lítalo hlavou nebo tělem, ale mám problém se stotožnit s čímkoliv, co jsem sem napsala. Je to tak cizí. Jsem ráda, že jsem z toho všeho vyrostla. Ať už z příšernýho vyjadřovacího stylu nebo názorů. O to víc mě zaráží, že většina z vás se za ty roky vůbec nezměnila. Články jsou buď stále úplně o ničem, anebo tak trapný, že je stejně vzdáte v polovině. Já vim, když ti to vadí, tak to nečti. Nečtu.

Za dva roky se toho změnilo tolik, že už ani trochu nejsem tím člověkem, který sem přispíval. I když ale zase si to ráda přečtu a baví mě to, protože se vůbec nepoznávám. To moje zapálení pro věc, asi.
Přemejšlím co všechno se stalo, co mě formovalo od tý doby a teda tolik změnilo, a možná je to pouze ten čas. Přece jenom sme psaly v tom lidsky nejnáročnějšim období.
Vrátily jsme se sem z náhlýho popudu. Možná to tady nebude mít dlouhýho trvání, možná budeme pokračovat jinde, možná zase na chvíli vůbec, ale chtěly bysme aspoň něco zažehnout.
Nejspíš nebudeme pokračovat ve vyznačenym směru, proč taky, když už sme jinde, ale to zázemí, ta historie, ty zažitý věci tady budeme mít pořád a před očima. A protože se za ně nestydíme, naopak, můžete tady vidět opravdovej vývoj.
A to mě baví.

Přečetly jsme plno knih, navštívily spoustu míst a akcí, pokoušely se o všelijaké umění. Nadchly se pro urbex. Střetly jsme se se spoustou lidí. S některými jsme vedly rozhovory, s jinými mlčely. Stále nejsme úplně schopné zapadat do měřítek, která si většinová společnost nastavila a tak si o Silvestra zapisujeme do sešitu "Oni jedou na automat, my jedeme na manuál." Neboť zatímco my fotíme na vlastní nastavení s neostřícím analogovým objektivem, dívka, která je odrazem dnešní společnosti, nás přitom snímá na automatický režim s bleskem.
Snažím se v hlavě sesumírovat, co všechno se dělo za dobu, kdy veriza ležela ladem, a dochází mi, že to snad bylo prozatím to nejdůležitější životní období. Takže, bylo toho hodně.
Co by však mohlo zajímat i vás, jsou dva projekty, které nám vzešly pod rukama. Tím prvním počinem je Notes na cestě, o kterém jste už dost možná slyšeli. Svýho času to krásně tepalo a bylo to naplňující.
Druhou věcí je Korespondence. Tato skupina vznikla díky naší zálibě v dopisování. Protože ne každý má to štěstí, že si má s kým psát, a tak si tu má možnost svého penfrenda najít kdkokoliv, tudíž i vy!

Jo a ještě něco, milujeme mluvenou slovenčinu!