Mám bordel mezi zubama

7. listopadu 2010 v 23:03 | Zab a Ron | Veriza a.s.

Na blozích se začal rozmáhat tento řetězák. Jeho podmínka pro použití ovšem je, že vás někdo musí pozvat. Nás nikdo nepozval.

Myslíte, že nás to zastaví nenapsat našich deset nej?

Úkol zní, kdo psal jako první?

1. Zvířata

Jako malá jsem šíleně toužila po vlastním zvířátku. Ale jelikož rodiče mou touhu nesdíleli musela jsem si vystačit sama. Tuto mou zálibu zná snad jen druhá polovina a pár vyvolených, vám jí rozhodně nesdělím. Díky této mé zálibě ze mě byli roiče zoufalí a tak mi v sedmi letech pořídili mé první zvíře - psa! Nedokážete si představit mé vytržení, když se večer vrátil otec z práce a s sebou měl tu rozkošnou kožnatou kouli. Hned ten den mě ona koule kousla a tak započalo naše přátelství na život a na smrt. Prvních pár let jsem jí ani venčit, natož vychovávat nemohla a tak koule vyrostla v nezvladatelnou obludu, co byla schopná běžet přes dálnici za čímkoli co vypadalo jako pes, sežrat naprosto cokoli a vyžrat do všech zdí díry. Já narostla (do krásy) a konečně mi bylo dovoleno chodit s obludou ven. Myslím, že rodiče nečekali, že se vrátíme v pořádku a se všemi končetinami, ale stalo se tak a z nás dvou se stal postrach všech sousedů. Odmítala jsem obludu vodit na vodítku, i když na volno (ale ani na tom vodítku) neuměla chodit a tak jsem jí pustila do víru velkoměsta. Stálo mě to nespočet zástav srdce a jí nespočet šílených zážitků, ale překlenuli jsme se přez tohle období a začala jsem jí nutit poslouchat. Samozřejmě, že to bylo její nejhorší životní období, ale zvládli jsme to, hlavně já, s minimem znalostí výcviku psa, jelikož mi nebylo dovoleno chodit na cvičák, po kterém jsem samozřejmě šíleně toužila. Dnes jsem za to ráda, jednak proto, že jsem to zvládla sama, bez jakéhokoli násilí a nucení. Dnes nás můžete potkat jako tu nejdokonalejší dvojici, procházet se v centru města, samozjevně, že na volno.

Psy jako takové mám ráda snad všechny, ale nesmí být zkažený svým páníčkem, což ostatně jsou skoro všichni. Nemám potřebu sahat nebo mluvit na každého psa, kterého potkám, většinou je poplácám jen když sami za mnou přijdou. K tomuhle mě nejspíš vychovala moje obluda, protože cizí lidi nemusí, hlavně ty, kteří se o ní zajímaj.

A pak jsou tu ostatní zvířata, nepočítám kolik jsem bez dovolení přinesla myší a křečků, naštěstí mi vždycky všechno nakonec prošlo. Začalo to myškama, které neměly dlouhou životnost přes křečky, kterým vládl Pruh se svým nástupcem Pruhem II, kteří byli těmi nejhezčími a nejochočenějšími křečky na světě a končilo osmákama Chipem a Dalem, kteí oba slyšeli na Buráka a když jsem nebyla doma tak si sami otevřeli klec a utekli, přičemž je babička zahnala do spíže, kde na mě museli počkat dva dny.

A dnes mi na ruce spinká kotě, které jsem v pátek zachránila a vpadalo to, že tentokrát mi to jen tak neprojde.

Canis Familiaris - dřív mi přišlo, že je to nějaký handicap, něco totálně špatného, co je totálně blbě, moc to řeším a měla bych to nějak omezit. Vlastně jsem nechápala, jak bez toho někdo může žít. Ale až s odstupem času vidím, jak moc to bylo absurdní. Je to naprosto normální věc, naprosto normální hobby a je fakt, že si bez těchto tvorů už svůj budoucí život nemůžu představit. Mě stačí, když jsem doma sama, jako úplně sama i bez toho canise familiarise a přijde mi, že je to tu hrozně prázdný, tichý a trapný. Nejvíc mě fascinuje jejich chování. Máme se my lidi od nich co učit, ale to lidijovec pozná až ve chvíli, kdy canise familiarise pozná víc a začne se o ně zajímat víc.

2. Čtivo

Čtu všechno, noviny, časopisy, návody, příručky, ... ale nejraději mám knihy. Ráda čtu už od malička, začalo to u Lidgrenový, Wilsonový, Lewise, Foglara, pokračovalo u Rowlingový a Tolkiena a dnes čtu skoro všechno, dnes hlavně povinnou četbu a sci-fi, případně fantasy.

Focení - Vždycky, když se mi dostal do ruky foťák jsem byla stráášně nadšená, moc mě bavilo fotit a hrát si s tím, a i když se svým fotografickým pokusům z druhé třídy dneska hluboce směju, vím moc dobře, že jsem měla stejně dokonalý pocit, jako když pobíhám po světě se zenitem na krku a nebo se pokouším vytáhnout maximum ze svého kompaktu.

3. Karamádi

Karamádů mám přiměřeně, jen málo lidí mi nevadí. Dřív jsem jich měla víc, ale překvapivě (pro mě v tu dobu) mi po nějaké době začali vadit, bylo mi s něma nepříjemně, vadilo mi, že na mě mluví, že se na mě dívají, že po mě chtějí nějakou zpětnou vazbu k jejich projevům přátelství.

Kreslení - To je činnost, která mě baví, naplňuje, a ráda bych ho rozvinula na co nejlepší úroveň to pude. Nejsem spokojena s úrovní, na které jsem a o které bych před pár měsíci řekla, že jsem se na ní zasekla, dneska vím, že nezasekla, ale mnohem víc mi dochází, že čím víc člověk kreslí, kreslí, kreslí, tím víc to má v ruce. Do bodu s názvem kreslení bych zahrnula celkově výtvarné umění, ale nebudu tam asi psát malbu, sice jsem zrovna teď cosi namalovala, ale malba není už vůbec tím, v čem bych vynikala. Když už jsme u toho VU, tak mě baví se zajímat o momentální výtvarné dění, navštěvovat výstavy a trošku se v něm orientovat. A přeci jenom, jsem na škole, na jaký jsem a kdyby mě to nezajímalo a nebavilo, neměla bych tam co dělat.

4. Audio-video

Hlavně teda filmy a seriály. Nejlíp strávené dvě až tři hodiny jsou ty v kině. Poslední dobou to na mě ovšem nepůsobí tolik, že by mě ani dobrý film nedokázal natolik pohltit jako dřív i špatný film? Ach, to snad ne. Pamatuju si úplně přesně, jako jednu z mála vzpomínek, moje pocity při sledování v malém sále v obrovských samostatných sedačkách Stroj času. Nebo moje pocity, když jsem si na videu jako malej debil pouštěla Disneyovky a začala hrát jejich úvodní znělka. Nebo když jsem si na rádiu tajně a v noci, když jsem měla spát, poštěla na kazetách Spejbla a Hurvínka, jak sem dokonale a jenom po hmatu dokázala přetáčet, vypínat, zapínat a pauzovat rádio! :D

Přátelé - Haha, celkově lidi v mém okolí rozděluji do několika skupin. Známí, kamarádi a přátelé. Nejsem sama, má to tak asi většina lidí. Na základce tam ještě byla skupina "kamarádi" , ale tu už jsem vyřadila a ty lidi přesunula do známých. Známí, mezi známé řadím většinu lidí, které znám jen tak lehce, od vidění a oni znají mě. Kamarádi, hm, mě přijde, že tam moc lidí asi není, já to spíš dělím na ty známé a přátele. Buď těm lidem věřím tak moc, že jsou rovnou v přátelích a nebo vůbec a jsou ve známých. I když, pak jsou ti lidijovci, co jsou "něco mezi", tak ti jsou právě v těch kamarádech. A ten "zbytek", okruh lidijovců, co mám ráda a nedovedu si představit, že bych je neznala, tak ten patří do přátel. To jsou lidi, co asi potřebuju k životu. Ráda se s nimi bavím, vyhledávám je a hlavně se s nimi mám o čem bavit a věřim jim. Samozřejmě mi musí připadat, že je to oboustranné, jinak bych je za přátele nepovažovala. Patřím mezi lidi, co o tom nemluví a neříkají dotyčným "ty jsi moje BFF", buď to tak prostě je a víme to a nebo není, jak prosté :-D

5. Papír

A něco čím se dá kreslit, malovat. Vždycky mám smíšený pocity, když mám načít nějaký nový obrázek. Většinou trvá tak jednu až dvě vteřiny, protože se s ničím nemažu a hned hážu první čáry, ale stejně je tam. Taky hrozně ráda píšu, většinou teda jen ve škole, protože doma nemám co. Prostě papír, čistý, linkovaný, baličák, čtvrtka, ...

Mud - Mud je krycí jméno mého laptopa. Ale není to ledajaký laptop, je to kouzelný laptop! Jestli se na mě někdo nevysral (pardon za tu vulgaritu, ale je to tak), v žádné, ani té mezní situaci, je to právě on. Ach, kdybyste ho viděli! Asi byste sepjali ruce a řekli si "tak té holce bych už nikdy nic nekoupil/a", no, oni podobně remcají i moji rodiče, když ho vidí… Tak abych to teda odůvodnila. Mudovi je asi 6 let. V době, kdy jsem ho dostala nebyly laptopy tak běžné a rozšířené, jako dneska, takže mi ho každý záviděl a byla jsem na něj patřičně pyšná, jenže, nedostala jsem ho jen tak a tak trochu jsem si ho odpracovala. Momentálně je ve stavu, kdy mu jeho monitor nedrží sám od sebe - tudíž je podepřený. Klávesnice byla třikrát kompletně vyrvaná a rozdupaná, ale momentálně je plně kompletní a už jsem se dokonce naučila, jak mám postupovat, když tam chci vyrvanou klávesu vrátit zpátky. Krom těchto vad má i produplou tu zadní stranu monitoru, tedy to "víko" seshora. Je poškrábaná a takový to jezdítko, jakože "myš", tak v té je už taky cosi vyrýplého. A poslední třešničkou na dortu je jeho pamět, momentálně mi zbývá volný asi 1Gb. Ale nestěžuji si. Přiznám se, že dokud chudínek totálně neodejde, tak jiný nechci. Pač řekněte sami, ale jaký jiný počítač by tolik zranění vydržel?! (Já s ním opravdu nezacházím tak děsivě, jak to vypadá..!)

+ internet, tedy..

6. Foťák

Jak já ráda fotím, i svým rozbitým postižem se skvrnou, nebo-li prasklou čočkou. Nejraději fotím obludu, už si na to i docela zvykla a moc nekonejší, je to rozená modelka. Pak ráda fotím ostatní psiska, ale nevím jestli se mám ptát jejich pánů, no neptám se. Pak ráda fotim sama sebe, jsem narcis, ale teda ne jako kůlky, to pozor. Nerada fotim lidi. Čoče se moc fotit nedá, protože se pořád hejbe a doma je pořád šero, tak je můj trapnej kompakt děsně pomalej. Toužím a vzdychám po zrcadlovce. Ale, ... znáte to.

Empétroska - Ta černá krabice se sluchátky, je pro mě den ode dne důležitější víc a víc. Občas trpím abstinenčními příznaky, když ve škole zjistím, že je vybitá, zapomněla jsem doma sluchátka a nebo už v ní mám vše oposlouchané (ale to je ta nejlepší varianta).

7. Já, mé druhé já a ...

Ano, jsem narcis. Mám ráda sama sebe, nejsem spokojena se vším, to ne, ale s většinou.

Nuda - Víte, jak je taková nuda užitečná a krásná? Tak moc bych chtěla, abych sebou šlehla do postele a zasténala "já se taaaák nudím!". Bohužel si nemůžu vzpomenout, kdy jsem si naposledy toto řekla a tak jen marně doufám, že si mi to zase někdy poštěstí. Ale opravdu taková ta pravá NUDA, kdy není NIC, NIC, co by šlo dělat. A nemyslím tím nudu ve škole, ale doma, doma, doma, doma,… Vraždila bych všechny, kdo si napíší na fejsráč status, že se NUDÍ!

8. Spánek

Jo, ráda spim. Večer si jdu ráda lehnout, ráno vstanu jen díky vědomí, že večer si zase lehnu. Usnu i odpoledne ve škole, či v obýváku. Možná to bude mou domnělou boreliózou, protože dřív jsem to spaní tolik neprožívala.

Jídlo - Dřív jsem byla asi na jídle závislá. Když jsem jednu přestávku nesnědla alespoň malý kousek něčeho, byla jsem schopna si vsugerovat, že mám hlad a celou hodinu se soustředit na to, jak mi kručí v břiše, jak umřu hlady a přemýšlením, co a za kolik si příští přestávku koupím. Teď už to tak nemám, spíš mi přijde, že jídlo je tak trapně stereotypní. Cestou ze školy klidně navštívím pět obchodů s jídlem, ve všech stojím, civím jak slimák po liposukci a nakonec si nic nekoupím, i když mám šílený hlad. Jenže to jídlo je pořád to samý dokola! Nikdo nepřijde s ničím novým, po čem bych se užrala. Už ani ty nagetky u mekáče, už ani to cini miniem, už ani ty 7days kroasanty, už ani to kakalo, už ani ta nutela,… nejsou to, co bývali!

9. Teplo

Léto, topení, péřová peřina, fatboy, horká voda ... nemám ráda když je mi zima. Miluju, když je zima a já sem v teple.

Praha - Oh ano, naše krásné, překrásné a poněkud trapně malé hlavní město (nezdá se vám?). Jsem rasista vůči jiným městům a strašně je diskriminuji, ale jsem proti životu v jiném městě, než v Praze. V Praze je blaze. A taky tam je všechno. Zejména ta dokonalá anonymita a ty lidi. I když, z té okrajové Prahy mám mnohdy divné pocity, stejně jako z různých měst a maloměst, tu nemám ráda. Nejkrajšie je ten střed.

10. Představy, sny, alternativní realita

Co k tomu říct. Nemám ráda tenhle svět, tenhle obyčejný nudný život.

Čtení, knihy - Ráda čtu, ale mám dosti vyhraněný styl četby. Takže většina věcí, kterou byste mi dali, abych si přečetla nebo se líbí vám, tak ty bych nečetla. Je to s mým čtením složitější.

Metro - každý říká, že je to tam strašně depresivní, a že je to šílený způsob dopravy a má z toho blbé pocity. A já ho miluju! Vždyť, co je lepšího a rychlejšího, jak metro? Tramvaje se šíleně (použiji Zabův výraz) syflí. A prostě mě to s nima nebaví, busy mě serou a vlaky jsou trapně trapný. Navíc se v metru krásně chrápe a vůbec to nebrzdí furt desetrát do jednoho kopce a nestaví na křižovatkách... a je tam krásně tma.

A jedna z nás si dokonce přidala bonusový bod. Která to tedy byla?