Můj život skončil

11. října 2010 v 18:31 | my dvě | Vesmírné zážitky mufloních hlav

Stejně jako na podzim umíraj a hnijou lístečky, skončil i můj život. Úspěšně jsem si zrušila fukbuk, známý pod jménem Facebook. Ptal se mě na můj důvod odchodu a oznamoval mi, komu všemu se po mě bude stýskat.

Napsala jsem, že se tam necítím bezpečně. Což je pravda. Dost mi vadí, že si kdekdo může přidat fotku a označit mě na ní, že si kde kdo může napsat na mou zeď, že kde kdo vidí moje fotky. Snažila jsem se nastavit co nejextrémnější bezpečnostní opatření, ale nevěřila sem tomu a tak se stalo, že můj fukbuk nenajdete i kdybyste se stavěli na hlavu.

Chtělo to po mě i opsat kdovíjaký kódy a stejně když se přihlásim, začne to nanovo.

Taky si teď smažu rajče a jestli pořád mám i účet na celym světě, kde sem mudrcovala na různejch diskuzích o plemenech. Smazala jsem si i dev. Vadila mi přezdívka, to, že tam toho mám moc a vlastně sem přišla na to, že ani neumim nijak valně kreslit.

Přišlo to na mě dneska. To divný posraný datum desátýho desátý dva tisíce deset. Zdál se mi divnej sen, kterej si naštěstí nepamatuju. Pak ráno, sem na procházce v parku našla dvoje vyhozený boty, jedny u popelnic a druhý pod lavičkou. Což, asi se mi budete smát, ale bylo pro mě dosti traumatizující, protože když sem byla malá, často se mi zdál sen, že sem venku, v pohodě si chodim po ulici, až najednou zjistim, že se po mě všichni ohlížejí a ukazují na mě. Já totiž neměla boty. Řeknete si, a co? Já si to taky říkala, ale v tom snu. V tom snu to bylo tak strašný, že si to nedovedete představit.

A pak jsem potkala divnýho chlápka. Nejdřív si před náma hladil jednoho pudla, ketrýho to totálně nezajímalo a pak sme kolem prošly my (tedy já a moje fenka). Chlápek si pro sebe nahlas řek, něco jako hele fenečka a vydal se za náma. Tedy za mnou, protože moje brambora běžela daleko ode mě. Tak jsem si šla, slyšela chlápka pár kroků za mnou na druhý straně chodníku a zabočila jsem. Chlápek mohl jít i rovně i doleva ale šel za mnou, doprava. Bylo to nejhorších pět minut v tomhle měsíci.

Od tý doby je mi pořád zima, mám husinu a jezdí mi mráz po zádech. Ani odstřihnutí se z internetového světa mi nepomohlo.

Mám přestat vycházet ven? To asi těžko půjde.

Pak ještě moje deprese z obyčejnýho života. Ah jo, tohle já fakt nezvládám. Nechci žít obyčejnej život obyčejnýho člověka. Nechci chodit do školy a vzdělávat se proto, abych mohla chodit do práce a vydělávat peníze proto, abych mohla dobře bydlet a založit rodinu proto, aby se jakýsi zvrácený systém uchování druhu cítil zabezpečen.

Ráda myslim na posmrtný život, myslím si, že po smrti je určitě něco, minimálně to, že se narodíme znova. Po smrti totiž nemůže být nic. Do nebe asi těžko půjdu, či do pekla. Víte jak to tam musí bejt přecpaný? To by můj naturel nepřežil.

Možná se budu opakovat, ale jestli je život o tomhle, vážně, komu se může líbit žít? Co se vám na tom líbí? To, že musíte dýchat a jíst a pít a vylučovat a ... já nechci dělat nic z toho. nechci chodit do školy, nechci s nikým mluvit, nechci pracovat, nechci si užívat, nechci založit rodinu, ... ale ani nechci umřít. Na to se mám moc ráda a na tom, aby tady něco jako verIZA pořád byla tak nějak lpím. Kdyby toho nebylo, možná bych i klidně spáchala sujisájd. Kolikrát se mi zdálo, ve snu, že jdu do kuchyně, vezmu nůž a bodnu si ho do břicha, přežiju a najednou sem v záři reflektorů, všichni se o mě zajímaj a dostávám dárky. Jasně vyvodím si z toho, že sem hrozně sobecká a potřebuju všechen zájem přesměrovat na sebe. A co.

Nemám žádnej cíl. Ani žádnej nechci. Možná tak skončit na ztracenym ostově a ležet do konce smrti na pláži na horkym písku. Ale to se mi těžko splní, že. Mám ráda samotu a určitě bych se tam sama nezvencla. Mluvila bych si nakrásně sama se sebou a všechno by bylo v pořádku. Pak by zhaslo slunce a nastal konec světa.

Asi se zase půdu dívat na rozkoukané dese noto, brečet nad neexistujícím, či snad jo (?) zápisníkem, kam bych taky pro své vlastní potěšení psala všechny co by mě napadli, ne jen zločince. Jelikož nikdo tak chytrý jako L či Light není, nikdo by na mě nepřišel. A já ve svém zvráceném potěšení mohla žít z toho, že někdo ne.

Pak asi zase započnu Dextera, se kterým sem skončila kvůli nechutnému zapřádání na rodinou nit.

Co já vím, zejtra mě možná srazí auto a já se konečně dozvím co bude pak.

Auto tě nesrazilo, tedy alespoň tou dobou, kdy jsem ti volala, určitě ne. Takže zatím dobré. (Psáno dnes, 11.10. 2010 v 16:00)

Když jsem se včera dozvěděla, že si verIZA smazala fejsráč a dev a nevím, co ještě, nasadila jsem užaslý výraz, přepadl mě prazvláštní pocit a z mých rukou vyhrklo "Hhhhh, vždyť smazat si fejsráč, je jako smazat si život!".

Je šílené, jak moc tato síť ovládla naše životy, životy dnešních lidí. Neustále od svých spolužáků slyším "to dáme na fejsbuk!", "huustý, to napíšeme na fejs". V pátek jsem šla po ulici a jelikož jsem se zastavila neboť jsem čekala, měla jsem tu možnost vyslechnout rozhovor dvou mužů ve středním věku, zhruba asi ve věku mého otce. Jeden říká "takže jsem se tam zaregistroval a teď si přidávám ty lidi, co znám a koukám se, kdo jim poslal srdce na zeď?" a ten druhý "to já se tam neumím zaregistrovat, ale k čemu to je, že vidíš, kdo co má doma na zdi?"... Dál to nebudu citovat, je to zmatené. Ale šlo o to, abych nastínila, jak je ten facebook všude, všude, VŠUDE. Jedu tramvají, kůlky přede mnou řeší fb, stojím u pokladny, dva bojové řeší, kdo si koho přidal do přátel, přijdu domů a sestra se mě zeptá, proč jí nejde na fb nahrát fotka. Zkrátka nonstop a neustále se tím žije.

Já musím říci, že ty lidi, kteří nepodlehli a neregistrovali se, obdivuji, ale ještě více obdivuji ty, kteří se zaregistrovali, byli aktivními uživateli, ALE posléze si účet deaktivovali. Já beru facebook, jako takovou drbnu, zdroj informací o svém okolí a okolním světě a nechci-li o ty informce přijít, stačí, když jednou za den přijdu na fejsráš, strávím tam pět minut a hned mám stručný přehled o dění v mém okolí. Kolikrát jsem s tím chtěla zkoncovat, ale zas si říkám, proč vlastně? Nic mě tam nedrží, pro ty informace si můžu dojít pětkrát za den, ale i jednou za měsíc...

Zase mám v hlavě tolik myšlenek, názorů a obrazců, které bych vám chtěla popsat a vylíčit na toto téma, jenže nejsem schopná. Navíc mi přijde, že téma fejsráč, je všude velmi populární, oblíbené a milionkrát omýlané, takže, nač plácat energii a servírovat vám mé myšlenky.

Jednou se budou vaši potomci učit o tom, že 1.2. 2004, byla založena sociální síť, která se jmenuje facebook, budou psát písemky a testy na toto téma a bude považováno za velký mezník v životě lidí, třeba budou dostávat dú přes fejs a nebo něco. Když se člověk narodí, automaticky se mu zřídí fejs, jakožto základní výbavička do života a nebo taky ne?

Já si bohužel nedovedu představit, že bych si tu věcičku deaktivovala, ani dneska, ani zítra, ani jindy. Vsadím se, že ježtě v důchodu budu odklepávat lidi, s kterými jsem si dvakrát vyměnila pohled tlačítkem"Přidat mezi přátele" a děsit se toho, kdo mě kde označil.

Tak trošku jsem udělala na dobu facebookovou malou ilustrajdu. Původně to byla jedna má myšlenka, kterou už jsem samozřejmě zapomněla. Nehledejte v tom všem nějakou větší souvislost neboť ji nenaleznete, jelikož tam není. Jde jen o to, že člověk z doby fejsbukové, žije dvojí život, jeden ten reálný a druhý pomocí techniky, ten virtuální, ale vzájemně se prolínají a nebýt reality, nemohl by žít ten virtuální. V realitě člověk facebookový přemýšlí nad tím, co si dá do statusu a jakou fotku bude sdílet.

Je to v první řadě ohavná rychloskica, takže jí nesmíte brát moc vážně.