"Ahoj plakat", řekl gugl překladač, když pozřel "Hallo ween"

26. října 2010 v 1:14 | Aktuališníky aneb co se řeší

Já vás tedy zdravím a doufám, že v průběhu čtení nebudete plakat o moc méně, než kdy jindy. Hm, proč jsme se rozhodly po dvěstěpadesátidevítiosmi týdnech zúčasnit zase jednou téma týdne? Odpověď je strohá, chtěly jsme napsat. Jenže se nenaskytlo vhodné téma, pro psaní, tak alespoň to téma týdne. Vždycky se zhrozím... Kdo to vymýšlel? Dneska jsem se na to, co za téma týdne vlastně je, zeptala snad pětkrát, nějak jsem se nebyla schopna dokopat ke psaní a když už jsem se to téma po páté dozvěděla, rovnou jsem si řekla, že si něco črtnu.

S kresbou lebky jsou mé zkušenosti veškeré žádné, takže prosím ty, jež prošli hodinami figurální kresby, ať zavřou uši, stáhnou nozdry a můžou i oči.

Asi bych kecala, kdybych řekla, že jsem tímto svátkem z anglicky mluvících zemí zcela nedotčena. Nejsem. Stýkám se s ním již od malička, vždycky jsem podvědomě věděla, že to není náš svátek, národní zvyk a prožívala jsem to asi stejně, jak příchod Spider mana do kin. Skoro vůbec. Zmiňuji se o spajdrmenovi proto, jelikož moji kamarádi, s kterými jsem se svého času tímto svátkem zabývala, byli poměrně zatížení na superhrdiny.

Vybavím si pokoj mých tehdejších (no, oni vydrželi do dneška, akorát už jsme si celkem vzdálení, jsou to spíše tací kamarádi, které ráda, ale málo vidím) přátel. Vždycky jim tam celý říjen visely takové lampiony s podobiznami hallowinových dýní, které svítily. Vždycky jsme se takhle v podvečer sešli, svítily jenom ty lampiony, takovým polosvětlem a dlabali jsme dýně. Několikrát do měsíce, několik let po sobě. Brala jsem to celkem jako samozřejmost, že si vydlabu dýni, pak do ní dám svíčku, postavím jí na balkon, vítr svíčku uhasí, a s malinkou dýní bude vítr zametat po balkoně. Idilka. Pak to nějak uhaslo, už dávno nebydlí tam, kde bydleli. Nedavno jsem u nich byla, už nemají v pokoji ony lampiónky a ani jsme nedlabali dýně.

Už si nevybavím, jak jsem vlastně všechno todle vnímala, jestli jsem si zjišťovala nějaký obsah hallowínských oslav v usa nebo jsem to brala tak, že je to pro mě prostě pasé. Občas jsem si jistě povzdechla, že bych tu taky chtěla halloween. Vybavila jsem si svou dokonale psycho masku a ty tuny sladkostí, které bych vykoledovala, nicméně jsem se brzy vracela na zem a útěchou mi byl náš starý, dobrý, český Mikuláš.

Pak si vybavím, že jsem se několik let po sobě účastnila jakýchsi halloweenských průvodů. To zase s kamarády z vedlejší vesnice, kde se takový průovd každoročně pořádá(al?). Vím, že jsem několikrát šla z výtvarky už za tmy, vzala jsem si lampion, nabalila se tunou vrstev, nasedla do auta a vydala se vstříc počeštilým oslavám helouvínu. Vzpomenu si jen na pár věcí, třeba na to, jak vždy každý každého upozorňoval, že není nejvhodnější, mít v lampionu svíčku, spíš je lepší nějaká žárovčička. A tak jsem měla žárovčičku? (Kde já jsem k tomu přišla?). Jenže jakýsi pubescenti chtěli býti děsně rebelští a tak si pořídili lampiony se svíčkou. Vůbec už nevím, co a jak, jen si vybavím, že jeden boj měl na hlavě paruku, nějak se jich víc začalo tetelit, lampion jednoho boje vzplál, dotkl se paruky boje druhého a trošku nám svými těly a majetkem posvítili na cestu, absurdní je, že nevím, jak to dopadlo. Ale to je jedno. Ani nevím, jak je to dlouho, co jsem se těchto nádher zúčastňovala, vybavím si jednu, kdy mi po ní kámoš dával plakát s Karlíkem a továrnou na čokoládu, který šel di kin tak někdy 05? Už je to asi fakt hodně dlouho...

Ještě jsem se snad octla na jakési helouvínské párty, už vůbec nevím kde, kdy, jak proč, co si jediný pamatuju je, že jsem měla dlouhatánský prostěradlo, jakože duch přes sebe, komusi jsem to půjčila, on se v tom nějak rychleji pohyboval, nechutně spadl a byl z toho zlomený nos, snad jsem tam neměla otvory pro oči nebo co, ježiš, ale to už je taky sto let.

Chtěla jsem říci, že dneska se mě už helouvín vůbec úrazově, ani jinak nedotýká, zvedla jsem hlavu, abych si tak letmo promyslela další slova článku, když v tom na parapetu okna, který je naproto mě spatřím takovou větší keramickou dýni s čarodějnickým kloboukem, která tu už asi nějaký rok bude, po chvilce si jdu pro pití, na stole mé sestry leží jakési podzimní okenní dekorace, které tam nejspíš máti odložila, mezi nimi krom jablek a sušených čehosi i takové plstěné kreatury vydlabaných dýní. A když už jsme u té domácnosti, tak jsem si vzpomněla na takového bílého ducha, který po zmáčknutí říká "Hepy helouvín, hepy helouvín", přivezla ho tenkrát sestra z Anglie, když tam byli právě kolem tohou helouvínu a od té doby tu někde straší. Jednou v noci se probudil a pořád dokola jel, až jsem z toho měla hepyhelouvínské sny.

Nejsem vlastenec, ale asi se spíš přikláním k českým dušičkám, dneska.

Kdo se mnou v rámci oslav helouvínu půjdete na noční hřbitov, třeba si i něco vykoledujeme? Třeba zlomené paže, při přizabití se o pomník.

Ten svátek mrtvejch tu má větší a silnější tradici, než americkej helouvín, dneska bych nesouhlasila s jeho přetáhnutím sem. To už rovnou Ježicha můžete vyměnit za santu.

On ten helouvín je stejně pouze komerční tah, kdyby se sem nedostávaly různé předměty s jeho motivem, každý by prd věděl.

Ještě, když jsem si četla osnovy pro toto Téma týdne, byla tam zmínka o hodinách angličtiny, tak jsem si teď vybavila ty anglické výukové filmy, anglické domy a anglické děti, připravujíc se na oslavy helouvínu. Jediný slovíčko, co si k tomuto svátku pamatuju je asi "candle".

Já si zase pamatuju trik or trít, nebo tak nějak. Dokonce si pamatuju jak sme v prváku o angličtině dostali papíry a na nich oxeroxovaný z anglický učebnice, slovíčka vztahující se k helouvínu a jakási křížovka. hhh, ano bylo to velmi.

Já neřeším ani helouvín, ani duše. Každý rok dem s babčou poklidit hrob její babči a dalších rodinných příslušníků, potkáme tam vždycky jenom další babči poklízející zase jejich rodinné hroby a bavíme se, jak jinak než o hrobech. Jako malá jsem zastávala názor, že každej musí mít nejlíp celej hrob, ne jen náhrobek, nedej bože urnu a že musí nějak vypadat, takže se na něj musí šetřit už od mala, a taky že musíte zavčasu sepsat pokyny na vzhled a úpravu hrobu, přece jenom, nikdo neví jak dlouho tady bude obtěžovat ostatní. Dnes vím, že se chci nechat spálit. Moje mrtvé tělo by nepřežilo rozklad a nájezd červů, jelikož z nich mám zaživa fóbii.

Ono už prej ani na těch hřbitovech není místo, tak není co řešit.

Ráda mluvim o hřbitovech, o umírání, o mrtvolách a o tom, že TY taky umřeš, možná později, možná dřiv. Nikdo z mého rodinného okolí to nechápe. Já zas nechápu je. Zrovna je všechny nenávidim, tak bych o nich možná neměla psát.

Kouká tady na mě pět očí. Je to docela děsivé v tý tmě. Nebojte se, fakt na mě koukaj.

(hhh, já je totiž nakreslila)

Nalijme si čistého vína, byl to dé ú. Eště bych chtěla nakreslit jedno, ale to by tady nesměla být tma.

Já mám vlastně tmu ráda. Ani jako malej debil sem se jí nebála. Jediný čeho sem se ve tmě bála, bylo strčit ruku za postel. Byly tam totiž ruce. Slizký, hnijící a rozpadající se ruce, který by mě chytily a stáhly do ... to sem promyšlený neměla, ale když mi spad za postel plyšák, už se nemohl vrátit. Bála sem se ho vytáhnout i přes den, takže tam nakonec byla pěkná skládka, plyšáků, ponožek, her do gameboye, ty sem postrádala nejvíc.

Když sme se stěhovali, zjistilo se, že ruce nemaj rády plyšáky a nestáhly je do své děsivé dimenze.

Jináč sem byla určo velice nebojácné dítě. Kdybych si to jen pamatovala.

Mám taky takovou ilustrační fotku. Nezeptala sem se druhý poloviny, zda-li jí mohu použít, takže je tu jen odkaz na vlastní nebezpečí. Je děsivá, stejně jako ruce. K její tvorbě mě inspirovala Acris svým prohlášením, že má ráda kosti. Moc kostí tam teda vidět neni no. fatal error