Říjen 2010

Kdyby hobiti na turu jezdili

28. října 2010 v 20:08 Aktuališníky aneb co se řeší
Jak jistě víte, naším oblíbeným místem, kam "často" lezeme, je tzv. Stromový les. Což je ovšem náš název a naše "zkomolenina", nás by ale zajímalo, jestli víte, co si pod tím Stromovým lesem představujeme. Nebo je to tak zapeklité, že vůbec nemůžete ani tušit? Každý to určo někdy slyšel, můžete nás tam potkat, když budete mít teda to štěstí, což určo ne,..

"Ahoj plakat", řekl gugl překladač, když pozřel "Hallo ween"

26. října 2010 v 1:14 Aktuališníky aneb co se řeší
Já vás tedy zdravím a doufám, že v průběhu čtení nebudete plakat o moc méně, než kdy jindy. Hm, proč jsme se rozhodly po dvěstěpadesátidevítiosmi týdnech zúčasnit zase jednou téma týdne? Odpověď je strohá, chtěly jsme napsat. Jenže se nenaskytlo vhodné téma, pro psaní, tak alespoň to téma týdne. Vždycky se zhrozím... Kdo to vymýšlel? Dneska jsem se na to, co za téma týdne vlastně je, zeptala snad pětkrát, nějak jsem se nebyla schopna dokopat ke psaní a když už jsem se to téma po páté dozvěděla, rovnou jsem si řekla, že si něco črtnu.

Nezvěstná verIZA aneb dvakrát tlač, jednou splachuj

20. října 2010 v 22:39 | VERiza |  Aktuališníky aneb co se řeší
Asi tři nebo čtyři dny jsem na skypu nespatřila, že by verIZA byla online, na short mesages service nereagovala a tak jsem začínala míti podezdření, že naše drahá nálsedovala osud oné Aničky. Říkala jsem si, že určitě šla ze školy, rozloučila se na nějakém místě se spolužáky, a pak se ubírala cestou sama a domů se už nevrátila. Zítra po ní bude vyhlášeno celostátní hledání a vtisku se dočteme "Mluvím k vám, vy máte verIZU, vraťte mi jí a dám vám 4,5 milionu". Další variantou bylo to, že se verIZA dostala do svých vysněných světů, prožívá si momentálně někdy, někde a nějak své epochální epizodky a je vskutku šťastná. Říkala jsem si, že je možné, že je třeba v těhu a tak se z toho zhroutila, neb těh je největším zlem pro člověka. Nicméně pravděpodobnější byla varianta, že podlehla své pseudo borelióze, leží momentálně někde na jednotce intenzivní péče, zcela bezprizorní (bez netu a mobilu) a nemůže mě o tom obeznámit. Mimo jiné mě napadlo i to, že se upila mlíka, dostala z něj vyrážku, následovala alergická reakce a astmatický záchvat, vyvrtali jí díru do krku, aby mohla dýchat a teď se stydí za svůj děravý krk a tak se někam odysflila. A bude po ní vyhlášeno totéž pátrání, jako po Aničce. Ale i přesto tu byla varianta, že mohla vykrást banku, získat šedesát táců a pořídit si tosíka, což by znamenalo veliký zvrat v její mozkovně, předělaní žebříčku hodnot a zapomenutí na mou existenci. Krom tosíka by také mohla zchrastit papírky na zrcadlíčko, díky němuž by mohla zpychnout a nebavit se s méněcennými lidmi, zrcadla nevlastnícími! (Pozor na to!).
Jelikož byla má mozkovna zcela zaplněna, přeplněna a nahuštěna všemi možnými variantami o osudu mé polovičky, rozhodla jsem se to vše radikálně vyřešit. Moudří jazykové by řekli - udělat za věcí radikální řez. Ti jiní by možná vyřkli, že tlustou čáru. Ať tak, či onak, vzala jsem svůj bezva, príma, žůžo, na druhou labůžou mobílek a napsala short mesages service, ve které stálo něco jako.... No, i když bych vám to ráda řekla, tak už stejně nevím. Čekala jsem dlouhé a dlouhé věky a odpověď stále nepřicházela, v hlavě se mi šrotily další možné i nemožné varianty. Přemýšlela jsem nad tím, jakým elegantním a diplomatickým zpsůobem zakončit a pohřbít existenci verizy, která jak nám, tak vám přirostla k srdci stejně, jako kůže k vašim sexy držtičkám. Dumala jsem nad tím, zda-li někdy někdo vymyslí lepší přístupové heslo k něčemu, než bylo to k verize....
Ve chvíli, kdy jsem poslouchala velmi fríkůlního Xindla a totálně se nacházela v textu jeho
Chemie, neboť moje momentální existence rovná se neustále dopování se nějakým oblbovačem centra, kde vzniká bolest, abych mohla fungovat.
Dokonale si huntuji svá zhuntovaná játra a je mi fajn... "ale už mě to nebaví, vím, že ty stavy uvnitř mý hlavy nejsou pravý, ale todle není realita, je to jen jako, ty pako, ...je to jen chemie...".
A pak pozřu display svého debila a hleďmě! Na displayi stojí "Přijaté zprávy 1". Naprosto tento text miluju. A víte od koho to bylo? No, jasně, od vodafonu.
Takže verIZa stále nezsvěstná, já shánějíc placeba, pes štěkajíc z okna, kdesi v Čechách sníh padajíc a má sestra chrápajíc.
A pak to přišlo. Měla jsem deža ví. Měla jsem deža ví, když jsem pozřela text smsky "Hh, joo, ziju, akorat se mi nechce chodit na komp. Napis clanek, at mam co cist, do budoucna".
Víte, chtěla jsem jít spát, jenže jsem chtěla splnit přání exnezvěstné verIZce.
A neboť nic není tak horké, jak se upeče, tak ani slova tohoto článku, natož můj spánek, není tak horký.
Přemohla jsem se, sepsala jsem to. Vy máte co číst.
A verIZO, zejtra na mě čekej před školou. Aspoň se mám nač těšit, to bude přkevapení, až tam nikdo nebude. Muhaha. Alespoň ale zjistim, jestli jsi todle četla. Ale Veroniku ti nedonesu, neboť jsem líná se tahat s dvěmi knihami, to musíš pochopit.

Takže se tu (s)mějte. A já jdu smýt ze sebe veškerou špínu, kterou jste na mě během dne naházeli, vy,vy, vy, vy.... svině, SVINĚ!

Stylizovaný kečup, budiž kečupem

15. října 2010 v 17:03 | vrrrrrrrrrrrrrrr |  Aktuališníky aneb co se řeší
Když jsem se přihlásila na blog a pozřela ten neposkvrněný text "Nový článek", skoro jsem radostí zatleskala. Asi stejně, jako když vidím čistý papír. Jen těžko se dá popsat můj pocit, ale je takový plný naděje a očekávání, co na té čisté, nezkažené ploše vznikne a představ, co tam vzniknout může. Nicméně, momentálně mám období, kdy jsem vrcholně nespokojena se svým písemným vyjadřováním se. Přijde mi, že píši moc dlouhé věty, často jsou až tak dlouhé a přeplácané, že než dojdete na konec, už stejně nepochopíte pointu neboť člověk do té doby zapomněl, oč šlo na začátku.

Můj život skončil

11. října 2010 v 18:31 | my dvě |  Vesmírné zážitky mufloních hlav
Stejně jako na podzim umíraj a hnijou lístečky, skončil i můj život. Úspěšně jsem si zrušila fukbuk, známý pod jménem Facebook. Ptal se mě na můj důvod odchodu a oznamoval mi, komu všemu se po mě bude stýskat.

Když to bolí, tak se to hojí, prej...

9. října 2010 v 2:25 Vesmírné zážitky mufloních hlav
Jelikož mě momentálně bolí zub, a asi ještě dlouho bolet bude a jedinou funkční věcí, která mi momentálně zabírá, je jezení zmrzliny, které jsem už totálně přežraná a vím, že tu už dlouhatánsky dlouho nebyl článek, tak píšu.

Charakterizujte mi pojem "normální"

2. října 2010 v 17:22 Aktuališníky aneb co se řeší
*EDIT. Předem předesílám, že k tomuto článku nás tak trochu inspirovala Yone.