Život začíná ve 30ti, prej...

23. září 2010 v 21:36 | Vesmírné zážitky mufloních hlav

Jak jsitě víte, současnou a jedinou náplní mého života, je škola. Má šatní skříňka je můj druhý domov, asi...

A jelikož nestíhám (napsala jsem původně nesnáším) lautr nic, nestíhám už vůbec tendle blog. A už vůbec ne přemýšlet, o čem vám psát.

Mou nejoblíbenější náplní života, je spaní. Možná proto, že teď spím tak maličko. Ale zas usnu opravdu všude, spím v buse, spím v metru, spím při češtině, spím doma v posteli...

Včera jsem si koupila jednu knihu v domění, že ji budu číst všude, všude kde se dá. Plán sice krásný, jenže zjišťuji, že ve škole nemám vůbec šanci ji vytáhnout z tašky, natož otevřít nebo v ní číst. A když jedu mhdčkem, tak po dvou řádcích cítím, jak se mi klíží oči a okamžitě usínám. Takže čtu opravdu šněčím tempem a nevím, kdy ona kniha dokoluje k verIZE, která jí má asi v plánu také přečíst, jenže ona je jak je známo rychlosaurus a tak to přečte za dvě a půl hodiny.

Zrovna dneska jsem pod základkou potkala spolužačku ze základky, objímala si tam nějakého boye, vůbec mě vlastně nezajímala, ale když mě spatřila, musela se s boyem rozloučit předáním slin a pak běžet za mnou a dupat u toho jak slon. Přivítala mě po třech měsících se slovy "já s ním vůbec nic nemám, to je jen můj druhej bratr, takový sourozenec", čímž mi chtěla oznámit "to je můj nový bojfrend a tys mě při tom měla vidět a říct to všem, koho potkáš". Když jsem jí na to odpověděla "hmmm", odpovědí nebyla dost spokojena a tak se mě ptala, jestli vypadá dost zhuleně, s mou odpovědí, že vypadá furt stejně, jako v červnu o výzo jsem jí naštvala ještě více a tak mi musela oznámit, že vypadám jako úřednice a udělali ze mě na té mé školy hrozného snoba. Chacha, to se asi zasmějí jen zasvěcení, nebo ani ty ne, ale mě to pišlo vtipné. Tak jsem se smála. Jenže, jí přišlo, že je ještě málo zajímavá a tak se mě zeptala, jestli si myslím, že si stihne zítra o pětiminutovou přestávku dát pervitin. Při pozdvižení obočí jsem se opět dozvěděla, jak moc jsem jiná (nekonverzuji s ní o jejich lžích a výmyslech tak, jako v červnu) a že jsem se strašně změnila a kecy v kleci. Takže sranda.

Tím jsem jen chtěla říci, jak jsou ty lidi vlastně trapní, původně jsem měla v hlavě nějakou pointu, jenže má hlava je zas jinde, tudíž pointy neexistují.

Nojo, ale zas je fajn, že se mi třeba jen tak dneska u skříňky zjevily povědomé boty (seděla jsem na zemi a obouvala se). A taky takový povědomý, dlouhý, černý kabát. Jenže já nevnímala nějak při smyslech a chvilku jsem si říkala, jak ty boty a ten kabát znám, než mi došlo, že mám zvednout hlavu a tam eN., kterak milé překvapení :-D A taky jsem ráno obtěžovala při cestě do školy Yone :-D

Jo a smradi, tento týden jsme v 52ce.

Jistě foto všichni naši fanoušci již znají, ale kdyby někdo ještě nááhodou ne, tak ať to okamžitě napraví. Na fotografii jsme velice pyšné a tak, znáte to.

Hihi.

Myslím, že to byla fotka minulého týdne, ale povedlo se jí zveřejnit až v neděli, což nám vůbec neva, no stejně bude nejaktuálnější do tý doby, než příde nová.

I když já mám času plno, jak ta husa klasu, nebo podobně, stejně bych asi nenapsala samosilně bez VERizy. To by přece nešlo. Nějak by se to ani nehodilo. VERIZA má přeci dvě poloviny a proto se ze dvou polovin musí skládat i článek.

Bohužel, já žádné lidi z blogového světa nepotkávám. Možná to je tím, že neznám nikoho z mojí školy, kdo by měl blog. No vlastně ani nechci znát, všichni jsou děsivý. Kór ti nováčci. Je to až neskutečný ale skoro všichni sou větší než já. Sou drzí (a velcí) a myslej si, Bůh ví, ne jak dobří. Co to je? Já jako prvák se bála naprosto každýho, ne jenom z vyšších ročníků.

Loni to nebylo tak děsný, ale děsný to bylo, ale letos. Děsně děsný. Měli by mít ňákej respekt, hajzli. Ale to se jaksi nedá, dyž ste o tři hlavy menší.

Na základce jsem si utvořila teorii, že jen ti malý jsou talentovaní, možná existuje pár vyjímek, ale vážně jen maličko a ty, jak se říká, pouze utvrzují pravidlo.

Za chvíli půjdu s divou zvěří. Včera mě v temném koutě města Pražského požádal nějaký random post tínejdž boj o oheň. To se mi už dlouho nestalo, takže proto vám to píšu. Nejlepší bylo, když mě tak před půl rokem požádala jakási dívenka, obklopena svou krů, mohlo jí být stěží čtrnáct. Mile jsem jí odvětila, že nekouřím, podívala se na mě, rádoby dospěle a řekla: "to je dobře". Vlastně to byl děsivý zážitek, jak si tak vzpomínám, stejně jako včera.

Takže rada nakonec: Nežádejte po cizích slečnách co se jen tak random procházejí po městě, po parku, po ulici se psem v patách, oheň. Děsí je to.

No jináč vám něco řeknu. Nemluvte na cizí vůbec. Před nedávnem, taky na procházce se psem (sakra, to asi něco znamená) proti mě běžel taky jakýsi random post týnejdž boj a pozdravil mě. Sice to byla velká rychlost ale stejně sem ho neznala, takže sem zase byla vyděšená.

No, držte mi palce ať na mě nikdo nepromluví.

Jo a hle! Co sakra znamená ten nadpis? Musim se zeptat VERizy, snad to neznamená abych se den před třicátými narozeninami neměla zabít, abych vůbec nezačala žit. Páč jestli ještě nežiju a začnu žít až ... no, radši to nebudu počítat, tak to snad ani nechci.

Teď sem přišla s těma bestiema. Potkaly sme jenom podezřelýho bezdáče.
Máma mi dala kázání. Chce po mě, abych se zapojila do dění v domácnosti, což znamená uklízet, krájet zeleninu, ptát se jestli někdo něco nepotřebuje a bejt milá na sestru, jak sem tak pochopila. Oznámila mi, že se chovám otřesně a pojala podežření, že sem přišla do puberty, což bych se ani nedivila, dyž sem tak divná a rodina mě nechápe a nerozumí tomu, že nemám potřebu koexistovat s nima v obýváku a nadšeně sledovat Ordinačku. Pro představu, když se někdy náhodně vyskytnu v obývačce v čase Ordinačky nebo podobné krásy, samozřejmě mám potřebu je komentovat, což se jim zase nelíbí a naopak mě vyhazujou. Takže, kdo se v tom má vyznat, co po člověku ta jeho rodina chce?
Taky už vidim jak přijdu krájet zeleninu a pořežu se, nebo něco vyleju, vysupy, shodim, rozbiju nebo to nakrajím úplně špatně, že to chtěli na plátky a né na kostičky, nebo mi to zase bude trvat moc dlouho. Nebo budu 'milá' na sestru a máma mě bude vyčítat můj 'nadšený' výraz a k tomu 'být milá na sestru' přibyde 'a tvářit se u toho nadšeně a usmívat se'. Nebo vytřu špatnou vodou ve špatnym kýblu se špatnym jarem.

Takže mě od toho všeho vyhoděj a odvolaj a já zase budu mít klid. Stačí jim jen jedno nakrájený rajče. Takže docela pohoda.

Haha, tak se tu zase hlásím já, vládce staré říše římské, jistě jste mě poznali.

Já si totiž dneska sedla na svou oblíbenou wc mísu, vypustila jsem obsah těla a ležela tam na hromadě novin a časáku Mariane a tam to bylo napsané - ten název článku.

Dneska jsem jela busem (hhhh, překvapivé!). A ten řidič se s někým bavil a říká "Můj život je pohodička, autobus, cigarety synek, víc k životu nepotřebuju". Hrozně jsem se zhrozila, JÁ, člověk, který nesnáší stereotip, ale přitom není schopný navyknout si na věci, které jsou jiné a změněné si nedovedl představit, jak může véct takový nudný život. Nudný život autobusáka, s manželkou, cigaretami a démonem. Děsivé! A ke všemu je jeho manežlka jistě nějaká obyčejná žena. Třeba úřednice. Ještě děsivější.

Na to vše tak nějak navazuje to, že jsem se včera zrovna dvakrát dozvěděla, že nemám budoucnost. Že se školou a oborem, který studuji nemám budoucnost. Já to vlastně věděla od chvíle, kdy jsem dělala talentovky, ale proč to ve mě hlodalo včera tak hluboce, to opravdu nevím. O to horší je, že si svojí budoucnost představit vlastně nedokážu. Ale co vím, že chci je, abych nebydlela v Pakáčově, ani v jiné díře a hlavně nechi stereotipní život. Chci takový barevný, duhový, bohatý (tím bohatsvím nemyslím materialistické), život.

Všeobecně teď začínám zjišťovat, že vlastně nejsem schopna udržet v hlavě myšlenku a pointu textu, který chci napsat a vždy ze sebe dostanu pouze polovinu a ještě převrácenou. Omlouvám se tedy předem, že je veškterý můj textový výplod bez pointy a hlubší myšlenky. Ty mám v hlavě, ale nejsem schopna je přenést.

Co dále se událo? Slyšeli jste o tý lidijce, co žuchla pod to metro na míráku? Určo jo, žejo. A taky o těch demonstrantech - poldové aspol, taky určo jo, co? Já ani nečekala, že se mě to nějak hloubš dotkne. Jela jsem v úterý ze školy, lezu na eskaloše a tam cedule, že od míráče po dejvickou metro nejede a další pindy, ale přeci to nebudu číst a některak hloubš nad tím přemýšlet. No, dobrý, ve chvíli, kdy ten vagon zastavil na druhé koleji, než stavět měl a o moc, moc, moc zastávek dopředu byla posunuta konečná, než měla, mi tak trochu došlo, že se mě ta "věc" na tabuli opravdu týká. Bože, bylo velmi lavly zjišťovat, kudy, čím a jak se dostanu domu, když v každé variantě hrálo prim metro, bez toho nic. Ale tak, za dvě hoďky zase jelo, aspoň jsem si na míráku prohlídla kostel svatý Ludmily, jo, je pěknej.

Opět bez pointy, co? Já vím, jenže, teď to trošku oživím.

Včera jsem si zase klasicky jela ze školy, vlezu do metra a tak. Jedu asi dvě zastávky a hahaha, ono to tam začalo smrdit. Mimo jiné začalo metro vydávat záhadné zvuky a vrzání, pak vypla světla a zase se rozsvítila a takhle to furt blikalo, bylo to trošku psycho, ale mě se to strašně líbilo, úžasnej adroš, důchodky tam sice pojekávaly a děsily se, že asi nestihnou rohlíky ve slevě v tescu, nicméně, po chvilce popraskaly žárovky, vagon vyjel z kolejiště, prostě se úplně vykolejil, my tam tak stáli, našikmo, ty kolečky mimo koleje, po tmě, nic se nedělo, jo, byla to srandace legrantická, čekala jsem od toho trošku víc, než to, že se stane zázrak a zase se to rozjede a já čirou náhadou hned příští zastávku vystoupím.

Dneska jsem se strašně těšila, co se bude dít v metru, jenže bohužel, dělo se pouze to, že jsem zase usínala. Nic nového pod sluncem.

U mě se tedy neřeší problém, jako u verIZY, že bych měla pomáhat a společensky se zapojvoat do kulturního dění, ale ráno jsem si omylem vzala sestřiny ponožky, což je hrozná trága a musí se to hrozně řešit a rozmazávat a prostě se z toho všichni posadíme na záchod a budeme si myslet, že máme zácpu nebo jako nevim, co si ta hydra myslí, že tím vyřeší.

Ten článek bude dnes tak epesně dlouhý, až to ošklivé není.

Jdu si najít mobil, určo mě zas obtěžovala půlka planety a vymýhá reakce.