Vyšoký hrad aneb nahotinky

12. září 2010 v 0:52 | my |  Vesmírné zážitky mufloních hlav
Začalo to celkem nevině, stejně jako celý nás život. Na DVK jsem se dozvěděla, jaká všechna místa bych měla navštívit, umět a znát. Původně jsem se na to chtěla vykašlat, pak jsem to chtěla všechno nějakým zpsůobem objet a pak zase ne, a nakonec jsem si řekla, že něco vidět teda můžu.

Nejdřív jsem se radovala v metru, když tam nechutně smrdělo cosi, lidi si zacpávali nos a hrozně se tomu udivovali, já se těšila, že třeba upadne kolečko vagonu (má kolečka?), nabouráme (do čeho?) a nebo se stane něco jiného, velmi zajímavého, bude to velké drama, velká nehoda, velmi zmedializované, ale bude to vzrůšo a zážitek, někdo to zaplatí životem, ale já vyjdu živa a zdráva, plna adrenalinu a nadšení a budu mít o čem napsat na blog. Ale ono prd, o zastávku dál už si nikdo nos nedržel. A tak jsem vylezla z metra a šla hledat verIZU, neb mi psala "vylezeš z metra a já tam budu žrát pizzu". Vylezla jsem, motala se mezi japončíkama se zrcadlama, proplétala se mezi démony, co měli pizzu i na temeni hlavy. Taky mezi dalšími příšlušníky a obyvateli planety Země. Postávalo tam plno lidu a olizovalo se nad vynikajícími kousky pizzy, druhá polovička verizy, ovšem nikde! Napadlo mě, že mohla ukradnout nějakýmu turistovi zrcadlo a být za to teď trestně stíhána nebo jí mohl někdo někde znásilnit a nebo na mě taky mohla zapomenout. Jenže, ani jedno nebylo dost pravděpodobné, neboť víme, že verIZA nechodí na čas, tudíž nebylo, co řešit.
Vylezla jsem schody, v tu chvíli mě začalo oblažovat svítivé cosi ze shora a oznamovat mi, že dneska je na mikinu teplo. Trapák!
A tak jsem tam stála a čuměla, jestli třeba tu pizzu už nežere někde pod Vencou a nebo jestli neoblažuje vedlejší veleslvaný fastfood, který má v názvu žluté M. Nikde jsem ji neviděla.
Pak mě cosi řeklo, že mám jít zpátky do metra. Stála jsem a stála. A pak vidím toho tvora, co má vestu a kulicha na hlavě. Dělá vtipné pohyby a grimasy a viditelně hledá nějakého debila, s kterým se asi nedomluvil, kde se střetnou. A tak verIZA prošla až k těm debilům, do kterých se pípají lístky, rozhlížela se a pak nastal happy end. Spatřila mě.
Tím by to vše mohlo skončit, neb etůda je to již dost dlouhá, ale bohužel tím všechno (vlastně nic) začalo.
Šla jsem si do Mrkváče koupit stativ*. Dala jsem za něj dvacku, a dal se pít. Hm, byla to cola.
A pak jsme zase zapadly pod zem. Vůbec nic nechtělo trapně jet a tak jsme musely sledovat odvážnou školačku. Abyste věděli, měla filovo lila modýlek a aktovku na zádech. V obličeji byste si přečetli, že jí je zhruba 45 a má tři děti. Ale bylo vidět, že má ze zdešjcíh lidí stejnou hrůzu a děs, jako já z těch Pakáčovských, tudíž stála na a skoro až za bílou čárou. Stačilo by, kdyby se trošku převážila a už by seděla zadkem na těch tvrdých kolejích. Ale byla ta holka šikovná, i přes strach z lidí to vydržela a bílá čára se pro ní (alespoň na této stanici) nestala osudnou. Trošku bylo v plánu jít proti ní a až blízko k ní, zda-li by couvla a nebo ne. Ale byly tam kamery, sice by bylo o čem psát na verizu, ale...
Takže nějak jsme se odsunuli až na Vyšokej hrad a šla jsem si plnit své studiiní potřeby.
Ono to ale asi tak horké nebylo. Hned kousek byla zeď, na které bylo velmi najs umělecké dílo. Pěkná stráň směrem k němu a tak celkově, vybízelo to k nožní fotce a jelikož nás příští týden čeká projekt "52", myslely jsme, že by se to hodilo, ale nakonec tam bude ještě něco víc lepšího, tuto poslouží pouze pro osobní účely na verize. Je to málo zvrhlé a málo neslušné.
Takže jsme se vyzuly z bot a ponožek, tedy, já zavelila, ale verIZA ani neprotestovala. A trošku jsem objasnila plán, co a jak. Vzaly jsme stativ*, odhodily z něj brčko, brčko spadlo do sajrajtu a bylo celé oblažené hlínou, tekutina ve stativu hezky stála, fotoaparát na stativu také, ta koule zeshora sice svítila blbě, tvořila nechutné přepaly a trapné stíny, ale my jsme holky šikovné a nad panem skrvnou a panem mým foťákem jsme možná vyzrály. Když nás viděl jeden kolemjdoucí mužan, který měl na krku samozřejmě zrcadlo, jak tam montujeme fotoaparát na stativ, nabídl nám, že nás vyfotí, jenže, my si nechtěly nechat ujít příležitost, že si SAMY zmáčkneme samospoušť. Takže jsme tak učnily. Kolemjdoucí se za náma občas otočili, ale nijak to neřešili. Proč taky? Vždyť je přeci úplně normální fotit si své nohy u takových obrázků.
nohy a kozy
Nožičký
Pak jsme si tedy oblékly své ponožky (já měla po sto letech dvě stejné! Dvě stejně hnusné!), oprášila jsem brčko od infekcí, bacilů a hlíny a jakože se šlo. Z ničeho nic na nás babka za námi vykřikla "ekskjůz mí!" a tak jsme jí exkjůzovaly a zastavily. Chtěla moc vědět "When is Taborska brana", tak ji Zaběna svou skvělou engličtinou a já svou, ve které nejsem schopná přemýšlet a věty a slovní spojení mi docházi tři dny a dvě hodiny po akci oznámila, že má jít za davem, tedy i za náma neb my ji taky budeme procházet. Touristka celá žhavá s knihou plnou užtiečných informací se vydala vstříc "Taborske braně". Pak vůbec nevím, co bylo a co nebylo. Přecejen je to už pár hodin a já nejsem zrovna nejmladší, tudíž si má pamět nemůže pamatovat všechno. Několikrát jsme do vzcuchu oznámily, že chceme zrcadlo. A tak. Jooo a pak tam byla ta rotunda. Ta slavná rotunda svatého Martina. Tudíž jsem splnila své poslání, podívala se, kterak je hezky rotundovitá, několikrát namačkala spoušť a šlo se dál.
V Štulcových sadech byla socha koně s jezdcem, smála jsem se tomu, že je to nějaká nepovedená replika Venci a jak jsem teď zjistila, tak zrovna ta "replika" původně stála uprostřed vencálu a až pak přišel Myslbek, odsunul jí na Vyšoký hrad a postavil tam svýho koně, teď určo spolu  s Bndlem vedou nějakou posmrtnou válku a mlátí se svýma sochama někde nahoře.
Vůbec nevím, co bylo dál. Pak jsme asi došly k chrámu sv. Petra a Pavla. Sice by mě vůbec nemusel zajímat, ale tak co, vlezly jsme tam. Hned po nás skočila jakási bába a oznamlovala nám, že dál už ani na krok nemůžem, neboť se tam platí. Dospělí 30 korun českých, studenti 10, děti do 15 let zdarma. verIZA musela vyhrabat svoji sbírku peněz a já si myslela, že to ještě usmlouvám za to darmo, když mi dle občanky ještě 16 není. Oslizlá, protivná baba na mě ale vyrukovala tím, že mi bude 16 let, tudíž už to neplatí. Ale mě stále hlava nebere to, že když je to DO 15 let, tudíž je to holt jen do dne, kdy mi patnáct bylo, ani o minutu více ani méně!
No, takhle se u děcek pěstuje úcta k památkám a všemu, neb když doborovlně přijdou do kostela, poměrně nechutně, protivně a arogantně se z nich vymáhá deset korun a dělají se u toho xichty, jak kdybchom onu bábu chtěly vyměnit s Ježíšem na kříži. A tak jsme tedy za deset korun měly možnost projít se chrámem. Já, značne znechucena a ochuzena o deset korun a verIZA, nevím s jakými pocity. Vyzjistila jsem, že mám rozvázanou tkanou tkaničku a tak jsem využila lavici k tomu, abych si sedla a zavázala si jí. Tak jsme tam tak seděly. Kolem nás lidijové, co pronášely asi své prosby k bohu, nebo jenom čerpali energii a nebo se pouze šly ochladit, pač už je vekovní klima sralo, jako nás.
Když jsme tam seděly, docházely jsme k závěru, že se tyto kostely, chrámy a já nevím co stavěly proto, aby se tam ty lidi sešli, aby měli nějaké společné místo, jakési centrum, kde budou společně vzhlížet k tomu bohu a modlit se a co z toho udělala dnešní doba? Chce za to prachy. Za vše se dneska platí. Celkem mě to nakrklo, protože tam seděli kromě nás i lidi, co věřící určitě byli a tak za to, aby šli do "budovy", kterou si jejich předci postavili, aby se tam mohli scházet, dnes musí zaplatit. Navíc tam jsou všude cedulky o zákazu focení, taky to vypadá moc "pěkně". Vůbec nejsem schopna zfromulovat ten svůj názor na to. Když o něm hloubš přemýšlím, tak se mi rozplývá a napsat ho nemůžu. Totálně mě dostalo, jak si tam cizinka cosi fotila, česky určitě nikdy neslyšela ani "ahoj", ale bába na ní vlítla a tou naší trapnou češtinou na ní "Tady se nesmí fotit, za sebou máte ceduli!", cizinka na ní jen koukala a nevěděla, rozuměla tomu asi takto "tadysenesmífotitzaseboumáteceduli" (asi takhle to pochopila, jako když si text nepřečtete, ale pouze přejedete očima).
chrám
Když jsme tam doseděly, šly jsme dál.
A já zase nevím kam.
Jó! Už vím, my šly na hřbitov.
A potkali jsme tam plno známých lidí!
Namátkou jsme se pozdravily s Marií Horákovou, Mikolášem Alešem, Karlem Čapkem, Burianem a mnoha dalšími, na které si momentálně nevzpomenu.
buroš

Naštěstí už po nás nikdo prachy nechtěl a na mrtvých nevidělával, což mě celkem udivilo.
Co bylo dál? Ptám se, ptám se, ptám a vůbec si nejsem schopna vzpomenout.
verIZA fotila enžly. A taky angely. Mimo jiné i anděly. Jo a i démony.
traga
hudinka beznohej
demonin
demonstvo
velka traga
andel

Bolely mě nohy. ...To bylo dál. Po té jsme asi šly hledat cestu, kterou se dostaneme venečky. Jaksi jsme zbytečně cosi obešly, sledovaly, jak se dva nečesky mluvící, co jsou před náma chytají. Tedy, ta žena nebyla schopna udržet ruku na mužu a střídavě mu mačkala svalstvo na hýždích a záda a vše, až jsme je museli předejít. Všude byli démoni. Každý se rozhodl, že vyveze svého démonka na čerstvý vzduch. To byla doslova vražda pro naše oči. Ale ustály jsme.
Viděly jsme totiž i pejský.
dalsi pisek
pisek

Cestou zpět mě bolely nohy a měla jsem hlad. Po týdnu jsem měla hlad tím stylem, že jsem cítila, že mám hlad. verIZIN mozek jí řekl, že má taky hlad, i když žaludek prý asi ještě ne.
Z těch hradeb byl výhled.
Zapadákov

Vlezly jsme do metra, odjely jsme tam, kam jsme chtěly. Konečně jsem viděla verIZU žrát pizzu. Měly jsme hermelínovou. Byla dobrá, ale to oregáno tam bylo dost znát. I když teď bych si ještě zase dala.
Šly jsme si sednout na Vencál pod (na) vencu, asi si nás zvěčnilo několik (ne)japonských touristas a taky tam stál divnej (asi) bezďáč s divnou cedulí, kterou jsem celou dobu dokola četla a měla jsem s tím trošku problém. Ten (asi) bezďáč tam oblažoval dvě kůlky, co seděly kus od nás, měly napodobeninu zrcadla a říkal jim, že se mu líbí, jak jsou plny života a že mu určitě sjednaly tak super počasí a měl tašku se spajdr menem. Myslela jsem si, že nás bude oblažovat také. Jenže jsme vůbec nebyly tak kůl a asi ani nevím co. Ty dvě děvy pozdeji utekly, řvajíc "ÚÚÚÚÚÚCHYL" kamsi do neznáma. A my tam pořád seděly a těšila jsem se, jak na nás promluví a budeme dělat, že nejsme češky.
Celkem mě štvalo, že je jenom obyčejná sobota, obyčejných pět hodin odpoledne, mám obyčejnou pizzu a před náma se neděje nic. Mohla by být nějaká hromadná revoluce, vzpoura českýho lidu proti režimu, mohlo by se prostě něco dít, být nějaký adroš a změna. I když v tu chvíli, bychom určo seděly na druhé straně, než teď.
A pak jsme každá zase zmizely svým směrem. Já zahučela do metra, verIZA na tram.
A fuj, naproti mě seděl démon, měl krabičku s nějakou zvěří, asi mu jí matka koupila ve zveráči, tak neopatrně s ní zacházel, a když jsem na ně vrhala své (jak by řekla verIZA), k dokonalosti vybroušené pohledy, začal natahovat a nutně musel sedět své matce na klíně. Ta krabička mu samozřejm při přesunu musela upadnout. Vůbec nevím, co tam měl, ale byla to krabička na zvěř, tak asi to zvíře pak jel rovnou domu pohřbít nebo nevim. Ty démoni, to je smrt.
Takže jsem vlastně z věcí, co jsem vidět měla, viděla jen jednu, ale i tak dobrý.

Dnešní den jsme pro vás pojaly, jakožto takový fotoreport a dost silné nahlédnutí do našeho života. Je to taková změna od našich běžných článků, čímž neříkám, že se k ní ještě někdy vrátíme, ale není vůbec špatné si zaznemenat, co člověk kdy dělal.

Zmatenost článku je jasně patrná, ale je jedna ráno a já ze sebe víc nevycucnu.

Salut.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 12. září 2010 v 12:37 | Reagovat

to musíte jako kvůli škole bcházet památky? :D mě sere i to vybírání peněz za hajzli, když potřebou každýcho člověka je vychcat se a vykonávat potřebu...a ještě platit za to mám..paráda no..

2 VERiza VERiza | Web | 12. září 2010 v 12:59 | Reagovat

[1]: Jo, kvůli DVK jo, no.

3 martyny martyny | Web | 12. září 2010 v 14:38 | Reagovat

super článek :-)

4 Lady Dog Lady Dog | Web | 13. září 2010 v 15:08 | Reagovat

tooo by mě taky baviloo...-jak na nás promluví a budeme dělat, že nejsme češky- :D
démoni mě taky serou,včera jsme jeli z pizzy-náhoda,taky hermelínová!!!no,byla sýrová,s hermelínem - sehnat nákou "najs" mikinu bez potisku Hány Montány,Mickey mouse,nákejch vypatlanejch příšerek..to sem trochu odbočila,že se tady rozepisuju o tom co semi fakt nelíbí..-no a k tomu démonovi,on tam dělal takový...výpady na mamku? :D -prostě se rozeběhl k ní a pak vyskočil a vryzil do ní až spadl,a mezi tim rozběhem do mě vrazil,tak jsem měla taky sto chutí mu vrazit,ale ne do ramena,jako mě,ale do toho jeho xichtu..hohó....jinak,kdybych byla proffessor jak se rádi nechávaj oslovovat naši učitelé pochválila bych tě že ve svým volným času chodíš po památkách..ale páč proffessor nejsem,tak..já nevim...řeknu jen

au revoir

5 VCD VCD | 13. září 2010 v 19:04 | Reagovat

To známe, když není pořádná domluva a pak se hledat támhle někde :-D ... Ještě, že bydlim v malym městě, asi jediná výhoda toho :-D Nebo v Praze na exkurzi naše třída: A mohla bys tady dát paní profesorce svoje číslo, kdyby se ztratili? ... Velká důvěra v kolegyni :-D Jinak zajímavý nápad na fotky, jak by řekla úča na ruštinu - не носки :-D A pod Vencou se vždycky najdou nějací exůtci, naposledy jsem tam viděla pána revolucionistu :-D

6 Christina Christina | Web | 22. září 2010 v 15:47 | Reagovat

já byla na vyšehradě včera, no téda... mě ta nahotinka vopravdu vodrovnala a ten text taky... jsem s ní několikrát focená... dobrý fotky! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.