Deprese z žití, je vám na blití...

25. září 2010 v 15:19 | Vesmírné zážitky mufloních hlav

Nikdy to na mě nedoléhalo tak moc, jako teď, ale,...

Když jdu náhodou po městě, všude potkávám matky a babky s kočáry, v supermarketech nakupující rodinky, výletující famílie a další krásy. Já sama jsem vždy bojkotovala účastnění se na společných akcích a výpravách se svou rodinou. Přišlo mi to...trapné. Nikdy jsem nebyla rodinně založený typ a nevyhledávala jsem své rodinné příslušníky, nepotřebovala jsem je a dodnes nepotřebuji. Sice nebýt jich, zemřela bych hlady, ale o to nejde. Vždycky bylo pro mě trauma, abych s nima někam šla, a celofamiliárně se účastnila. Prostě to nemám ráda.

A jelikož jsem se dneska po strašně moc dlouhé době dostala do Pakáčovského centra veškerého dění, ze kterého mám taky obrovská trauma - z těch lidí. Všude kolem mě byly matky a babky s kočáry, hlučící démoni, fotři s pivními břichy a jiné případy. Já jsem kolem nich procházela, s takovým zděšeným výrazem, foťákem v ruce a pořád jsem si říkala "takhle nechci dopadnout, takhle nemůžu dopadnout, já nechci, neeee, to ne, nikdy, nikdy, nikdy, PROSÍM JEN TO NE!".

Všeobecně zjišťuji, že lidé si myslí, že jejich posláním je - vystudovat, vdát se, založit rodinu, mít děti, starat se o děti, jít do důchodu, starat se o vnoučata, umřít. Z toho já mám naprostý trauma. Nemohla bych, nemůžu a nebudu nikdy takový život žít. Je to tak stereotipní, všední a trapný, žije to každej a to je na tom ještě trapnější. Chci úplně jiný život. Nechci žádné stálé věci a jistoty. Jediný co chci a potřebuju nutně a celoživotně k životu je jídlo, postel, psi a zrcadlovka. Nechci nikde bydlet celoživotně, chci takový adrenalinový život, bez veškerých jistot a opěrných bodů, nic jednoduchého, když se řekne budoucnost, tak prostě vidím strašně moc barev, exotickou smršť všemožných tvarů, odstínů barev, šílený a obrovský zmatek, žádné děti, manžel, plotna, ani vysavač. Žádných osum hodin v práci. Ne, ne, ne, prostě NE. Udělám všechno pro to, aby se tomu tak nestalo.

Pak jsem vám ještě chtěla říct o tom, jak žiju denně dva životy. Jeden nazývám Minulost a druhý Realita. Jenže jsem se rozhodla, že to pro zachování osobního kouzla a intimnosti zachovám nevyřknuté. Vůbec se při žití Minulosti nevracím do minulosti, ale je to trošku jinak. Je to zvláštní a baví mě to. Není to žádné snění, ani nic, co by vznikalo v mé hlavě a mysli, prostě si to prožívám na vlastní kůži, je to tak trochu psycho, ale strašně hezký psycho. V té Minulosti necítím žádné emoce, ani city, v Realitě si žiju normální život. Ono na oko žiju v Minulosti i Realitě oba životy stejně normálně, ale vntiřně tomu tak není. Do Minulosti i Reality se přemísťuju pravidelně prostorem a časem, skoro každý den.

Haha, teď jsem vás asi pěkně zmátla, čert ví, co si pod tím kdo z vás představí, je to na vás, ví to jen verIZA. Vy byste to stejně nepochopili, jste divný.

Strašně se těším, až se někdy dostanu k článku o démonech, ale považuju ho za moji a verIZINU největší a nejširší myšlenku a filozofii a prostě bude asi dost náročný to zformulovat všechno do sebe, proto s tím tak otálíme.

Ó ano. Je to něco jako naše Psicho, lidi s tím nemůžou souhlasit ani nesouhlasit. Každý musí mít svůj vlastní názor. Doufám, že to bude taky tak hojně debatované. Chystá se na vás i spoustu dalších Psicho článků, zrovna včera jsem se opět dostala na diskuzi psů křížených, bezpapírových a papírových, taky se k tomu chci, a určitě i VERiza, vyjádřit.

Moje máma zná moje názory, zrovna včera jsem v pomatení smyslů šla s ní a ještě sestrou do parku, sestra zaběhla na hřiště a my s máti seděly na lavičce, moje beštie ležela pode mnou a žrala si klacíky a bavily sme se tak různě. Zasvětila jsem ji do tajů psů s vyblokovaným sociálním chováním, jelikož v baráku jednu takovou fenku zrovna máme a máti s ní jezdí ve výtahu, kdy si jí i pohladí, po té se zhrozila, že si jí už v životě nepohladí, přičemž sem jí mohla ubezpečit, že si jí hladit může jak chce a celou dobu, co jsem mluvila mě jeden pán, co seděl na lavičce vedle - se svojí, nejspíš, ženou a děckem v kočáru a zaujatě mě poslouchal.
Pak kolem prošla ženština s dítětem na konci ruky, na první pohled nenormálním. Prošli kolem nás sakra blízko, až mi to bylo sakra nepříjemný a pak se dítě otočilo na mojí hobludu pod lavičkou a tou jejich, sakra děsivou, vyjadřovací schopností řekla něco jako: "Hhh pejsek, pod lavičkou. Jak se menuje?" máti samozřejmě s velkým sociálním cítěním jí odpověděla, žena na konci dětské ruky se celou dobu blbě tvářila, takový ten úsměv, no znáte to. Děsivej zážitek.
Možná to je tím mým psem, ale pořád mám 'štěstí' na 'tyhle' lidi.
Jednou na výstavě za náma přišla matka, opět s takovýmhle děckem, snad se mě tedy zeptala, jestli si může toho psa pohladit (vsuvka - naprosto nenávidim lidi, kteří se jen tak natáhnou a začnou mi sahat na psa, nejlíp na temeno hlavy, to fakt bych byla nejradši aby se ten můj pakouš ohnal, to by teprve čuměli, protože když se mě člověk zeptá, jesli si jí pohladit může, samozjevně neřeknu, že ne) no, to děcko mělo jakési zvláštní nutkání za všechno chytat, takže mi držel psa za obojek a pak mi chytil i šňůru od foťáku, no prostě nedovedete si představit, jak sem byla vyděšená.

Pak za mnou jednou v tramvaji přišla už starší holka, ze tý školy pro zvláštní děti, to vim, páč ta je hned vedle jednoho parku kam často chodíme, každý ráno ty bytosti vidim postávat před tou školou a leze na mě ten můj strach. Myslím, že si snad ani na toho mého pséka nesáhla, ale začala mi vykládat jak taky měli psa, ale že ho museli dát pryč, to sem jí vyrozuměla a pak spoustu dalších věcí, který sem jí vůbec nerozuměla, celou dobu jsem se na ní jenom dívala a čekala a vnitřně bojovala s touhou utýct a skovat se.

No dál zase k pískům, neska ráno sme potkali dvě fenky, páníčci byly jaksi zaměstnaný nandáváním věciček do auta, takže sem byla zvědavá. Ta jedna byla určo kříženka pitošky, ale hned jak sem jí viděla, bylo mi jasný, že je kastr a ta druhá pořád štěkala a utíkala, odvahu jí dodávala jenom ta její společnice od který sem čekala nějakej protisociální podraz. Bylo to takové napnuté, skoro jako všechna fení setkání, ale já se držela svého vnitřního klidu a myslím, že se mi i podařilo udržet jejich nerovné setkání relativně v pohodě.

Zase jsme se každá vypovídala, je to milé.