Deprese z žití, je vám na blití...

25. září 2010 v 15:19 |  Vesmírné zážitky mufloních hlav
Nikdy to na mě nedoléhalo tak moc, jako teď, ale,...

Když jdu náhodou po městě, všude potkávám matky a babky s kočáry, v supermarketech nakupující rodinky, výletující famílie a další krásy. Já sama jsem vždy bojkotovala účastnění se na společných akcích a výpravách se svou rodinou. Přišlo mi to...trapné. Nikdy jsem nebyla rodinně založený typ a nevyhledávala jsem své rodinné příslušníky, nepotřebovala jsem je a dodnes nepotřebuji. Sice nebýt jich, zemřela bych hlady, ale o to nejde. Vždycky bylo pro mě trauma, abych s nima někam šla, a celofamiliárně se účastnila. Prostě to nemám ráda.
A jelikož jsem se dneska po strašně moc dlouhé době dostala do Pakáčovského centra veškerého dění, ze kterého mám taky obrovská trauma - z těch lidí. Všude kolem mě byly matky a babky s kočáry, hlučící démoni, fotři s pivními břichy a jiné případy. Já jsem kolem nich procházela, s takovým zděšeným výrazem, foťákem v ruce a pořád jsem si říkala "takhle nechci dopadnout, takhle nemůžu dopadnout, já nechci, neeee, to ne, nikdy, nikdy, nikdy, PROSÍM JEN TO NE!".
Všeobecně zjišťuji, že lidé si myslí, že jejich posláním je - vystudovat, vdát se, založit rodinu, mít děti, starat se o děti, jít do důchodu, starat se o vnoučata, umřít. Z toho já mám naprostý trauma. Nemohla bych, nemůžu a nebudu nikdy takový život žít. Je to tak stereotipní, všední a trapný, žije to každej a to je na tom ještě trapnější. Chci úplně jiný život. Nechci žádné stálé věci a jistoty. Jediný co chci a potřebuju nutně a celoživotně k životu je jídlo, postel, psi a zrcadlovka. Nechci nikde bydlet celoživotně, chci takový adrenalinový život, bez veškerých jistot a opěrných bodů, nic jednoduchého, když se řekne budoucnost, tak prostě vidím strašně moc barev, exotickou smršť všemožných tvarů, odstínů barev, šílený a obrovský zmatek, žádné děti, manžel, plotna, ani vysavač. Žádných osum hodin v práci. Ne, ne, ne, prostě NE. Udělám všechno pro to, aby se tomu tak nestalo.
Pak jsem vám ještě chtěla říct o tom, jak žiju denně dva životy. Jeden nazývám Minulost a druhý Realita. Jenže jsem se rozhodla, že to pro zachování osobního kouzla a intimnosti zachovám nevyřknuté. Vůbec se při žití Minulosti nevracím do minulosti, ale je to trošku jinak. Je to zvláštní a baví mě to. Není to žádné snění, ani nic, co by vznikalo v mé hlavě a mysli, prostě si to prožívám na vlastní kůži, je to tak trochu psycho, ale strašně hezký psycho. V té Minulosti necítím žádné emoce, ani city, v Realitě si žiju normální život. Ono na oko žiju v Minulosti i Realitě oba životy stejně normálně, ale vntiřně tomu tak není. Do Minulosti i Reality se přemísťuju pravidelně prostorem a časem, skoro každý den.
Haha, teď jsem vás asi pěkně zmátla, čert ví, co si pod tím kdo z vás představí, je to na vás, ví to jen verIZA. Vy byste to stejně nepochopili, jste divný.
Strašně se těším, až se někdy dostanu k článku o démonech, ale považuju ho za moji a verIZINU největší a nejširší myšlenku a filozofii a prostě bude asi dost náročný to zformulovat všechno do sebe, proto s tím tak otálíme.

Ó ano. Je to něco jako naše Psicho, lidi s tím nemůžou souhlasit ani nesouhlasit. Každý musí mít svůj vlastní názor. Doufám, že to bude taky tak hojně debatované. Chystá se na vás i spoustu dalších Psicho článků, zrovna včera jsem se opět dostala na diskuzi psů křížených, bezpapírových a papírových, taky se k tomu chci, a určitě i VERiza, vyjádřit.
Moje máma zná moje názory, zrovna včera jsem v pomatení smyslů šla s ní a ještě sestrou do parku, sestra zaběhla na hřiště a my s máti seděly na lavičce, moje beštie ležela pode mnou a žrala si klacíky a bavily sme se tak různě. Zasvětila jsem ji do tajů psů s vyblokovaným sociálním chováním, jelikož v baráku jednu takovou fenku zrovna máme a máti s ní jezdí ve výtahu, kdy si jí i pohladí, po té se zhrozila, že si jí už v životě nepohladí, přičemž sem jí mohla ubezpečit, že si jí hladit může jak chce a celou dobu, co jsem mluvila mě jeden pán, co seděl na lavičce vedle - se svojí, nejspíš, ženou a děckem v kočáru a zaujatě mě poslouchal.
Pak kolem prošla ženština s dítětem na konci ruky, na první pohled nenormálním. Prošli kolem nás sakra blízko, až mi to bylo sakra nepříjemný a pak se dítě otočilo na mojí hobludu pod lavičkou a tou jejich, sakra děsivou, vyjadřovací schopností řekla něco jako: "Hhh pejsek, pod lavičkou. Jak se menuje?" máti samozřejmě s velkým sociálním cítěním jí odpověděla, žena na konci dětské ruky se celou dobu blbě tvářila, takový ten úsměv, no znáte to. Děsivej zážitek.
Možná to je tím mým psem, ale pořád mám 'štěstí' na 'tyhle' lidi.
Jednou na výstavě za náma přišla matka, opět s takovýmhle děckem, snad se mě tedy zeptala, jestli si může toho psa pohladit (vsuvka - naprosto nenávidim lidi, kteří se jen tak natáhnou a začnou mi sahat na psa, nejlíp na temeno hlavy, to fakt bych byla nejradši aby se ten můj pakouš ohnal, to by teprve čuměli, protože když se mě člověk zeptá, jesli si jí pohladit může, samozjevně neřeknu, že ne) no, to děcko mělo jakési zvláštní nutkání za všechno chytat, takže mi držel psa za obojek a pak mi chytil i šňůru od foťáku, no prostě nedovedete si představit, jak sem byla vyděšená. 
Pak za mnou jednou v tramvaji přišla už starší holka, ze tý školy pro zvláštní děti, to vim, páč ta je hned vedle jednoho parku kam často chodíme, každý ráno ty bytosti vidim postávat před tou školou a leze na mě ten můj strach. Myslím, že si snad ani na toho mého pséka nesáhla, ale začala mi vykládat jak taky měli psa, ale že ho museli dát pryč, to sem jí vyrozuměla a pak spoustu dalších věcí, který sem jí vůbec nerozuměla, celou dobu jsem se na ní jenom dívala a čekala a vnitřně bojovala s touhou utýct a skovat se.
No dál zase k pískům, neska ráno sme potkali dvě fenky, páníčci byly jaksi zaměstnaný nandáváním věciček do auta, takže sem byla zvědavá. Ta jedna byla určo kříženka pitošky, ale hned jak sem jí viděla, bylo mi jasný, že je kastr a ta druhá pořád štěkala a utíkala, odvahu jí dodávala jenom ta její společnice od který sem čekala nějakej protisociální podraz. Bylo to takové napnuté, skoro jako všechna fení setkání, ale já se držela svého vnitřního klidu a myslím, že se mi i podařilo udržet jejich nerovné setkání relativně v pohodě.
Zase jsme se každá vypovídala, je to milé. 

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 AnNe AnNe | Web | 25. září 2010 v 15:26 | Reagovat

originální desing :)

2 Minie Minie | 25. září 2010 v 15:38 | Reagovat

přestalo by tě to bavit...
Stereotyp je podle sociologů právě to, bez čeho se žádný člověk neobejde. Předesílám: žádný člověk.
Jinak článek jsem nečetla celý, jen tu první část, která se mi četla vážně dobře :-)

3 Blackness Blackness | Web | 25. září 2010 v 15:43 | Reagovat

Skoro mi mluvíš z duše... nikdy nebudu dělat to co dělají všichni kolem mě. Budu bojovat.. snažit se, abych tak nedopadla.

4 VERiza VERiza | Web | 25. září 2010 v 16:05 | Reagovat

[2]: Ne, nepřestalo. Mě ubíjí stereotyp. Já mám deprese ze stereotypu. Nejsem schopná dělat něco dlouhodobě a stejně. Třeba proto byla základní škola pro mě něčím šíleným... A všechno, co je stálé. Potřebuju změny, výkyvy, nejistoty, adrenalin. Jinak mě to nudí a ničí...

5 GUGA GUGA | Web | 25. září 2010 v 16:19 | Reagovat

Pekne :-)

6 Kriny Kriny | Web | 25. září 2010 v 16:50 | Reagovat

:-D Četla jsem jen první část článku, musím jít se "svojí" bestií :D na procházku :) někdy se vrátím .. a souhlasím s tebou! :-D

7 Elis Elis | Web | 25. září 2010 v 21:55 | Reagovat

Asi máte Veriza a verIza stejný názory na dětska...já jsem pravý opak vás, chtěla bych mít ty malí, ale rozhodně bych se k nim nechtěla chovat jako moji roidče ke mě, chtěla bych být uplně jiný rodič...jediný co máme společný, taky nesnáším stereotip, ale ne takový ten jako ty, to mi nevadí ale vadí mi, abych se vyspala vstala šla do škole, vrátila se zpátky, naučila se, podívala na net na televizu a šla spat a tak pořád každej den....to že by někdo cizí šahá na psa bez otázky bych trestala, být tím psem ukousnu jim ty pařáty

8 HONZOvá HONZOvá | 26. září 2010 v 11:02 | Reagovat

já to mám se stereotipem tak nějak na polovinu. Někdy mám chuť na adrenalin, novinky, zážitky, jindy bych byla radči za klid stereotipu, ale rozhodně jsem 100x radči na Střední, která se nedá srovnat se základkou. To už mě fakt ubíjelo. A ohledně malých démonů mám názor totožný, nikdy jsem si nehrála s panenkami (to já radči auta a zvířata) a děcka, kteří jen řeknou JÉÉ MALINKÝ PEJSEK a už mu žmatlají po hlavě, ty bych nejradči zabila. Lord je takový tupoň , on si od děcek nechá líbit snad vše, ale zkusit se nahnout nad Blacka malé děcko a bez dovolení ho pohladit, tak má pomalu po ruce. Všichni berou malé psi ´jako TY MALÉ UŘVANÉ KRYSY, přitom ať vypadají jak vypadají, pořád to jsou psi a mělo by se k nim přistupovat se stejným respektem jak dobrmanovi a jiným velkým psům. Jen si vzpomínám když jsem před 2-3 lety venčila a cvičila dobrmanku Taru, ta z 99% navolno, z 80% bez náhubku si to jen tak vklidu štráduje mi u nohy a v tom SAKRA VEMTE SI TOHO PSA, CHYŤTE SI TU BESTII či dokonce ZAVOLÁM NA VÁS POLICAJTY! Přitom u nás v Havířově je každý 2 jork, jezevčík, čivava navolno, bez vodítku a o nějakém náhubku ani nemluvě. Přitom právě předevčírem když jsem šla s pinči na vodítku směrem k městu (tam už je fakt dávám pro jistotu policajtů na vodítků) mi napadl psy přerostléj jork!

9 Osloušek Dušan Osloušek Dušan | Web | 26. září 2010 v 17:51 | Reagovat

Taky se děsím stereotypní budoucnosti. Strašně mě deprimuje, že se všichni honí jen za tím, aby byli oblíbení, měli senzačního potencionálního manžela a skvělou práci. Já jsem se rozhodla, že chci pomáhat Zemi- jít na nějakou biologicko-chemicko-fyzikální školu a rozjet spoustu plánů na eko-technologie a záchranu ohrožených druhů :D. Já jednoduše chci něco v životě dokázat- něco, co by bylo užitečné nejen pro lidi, ale i pro zvířata a rostliny.

10 Lady Dog Lady Dog | Web | 27. září 2010 v 20:18 | Reagovat

s budoucností a stereotypem to mám tak napůl,chci žít zajímavej život se psy a dalšími zvířaty,chci ty zvířata zachranovat někde v tý posraný bezzákonitý číně,ale přitom mám vysněnou nějakou chalupu s krbem,kde bych byla "doma"a pobíhala by kolem mě moje smeeečkaaa :) .děcka zatim neřešim,některé mi vadí,některé ne..ale..mít nákýho muže s pivním břichem-no fuj..
těšim se na další psicha a psycho diskuze :)

11 Lady Dog Lady Dog | Web | 27. září 2010 v 20:18 | Reagovat

jo-a příjemnej dizáájn,ta barva -a ta ruka v těch listech-originalita,brutalita :D

12 Terka a smečka Terka a smečka | Web | 2. října 2010 v 13:46 | Reagovat

:D ten nadpis :D :D :D

13 Yone Yone | Web | 2. října 2010 v 14:26 | Reagovat

Jo... škola práce rodina. Takhle taky nechci skončit. Představuju si svoji budoucnost jen s papíry, tužkami, fixami, tabletem a příběhy. Představuji si svoji budoucnost strávenou za hranicemi tohoto světa. Jo, už se moc těším.
Rodiné sleziny taky nesnáším. To se u nás koná tak dvakrát ročně, když má nějaký význačný rodiný příslušník narozeny a je to velká sláva. Boužel tam jako nejoblíbenější vnouče musím povinně (nejoblíbenější proto, že je nejstarší. Ti mladší jsou už moc přezpočet. ix dé, to zní hrozně, já mám ale sebevědomí, jen co je pravda)

Dětí v parku a existencí které jsou mi cizí, ale tváří se jakoby mě znaly a zajímal mě jejich život se taky moc bojím, avšak většinou mě neoslovují.

14 lol lol | 25. července 2013 v 12:58 | Reagovat

to je jako bych to psala já! cítim to naprosto stejně! já to mam taky stejně (Pak jsem vám ještě chtěla říct o tom, jak žiju denně dva životy. Jeden nazývám Minulost a druhý Realita.) - MINULOST jsou u mě blbý povinný rodinný setkání a oslavy s uslintanými děcky který slintaji jak buldoci xD jak já to nesnášim! těšim se až budu žít po svým! to si budu zvát koho chci! z rodiny en mamku! ty ostatní členové rodiny at' mi políbí prdel! nebudu je zvát že se to má! nemam si s něma co říct i když mi nic neudělali! byla bych pokrytecá kdybych je pozvala tam kde budu žít! a ještě k tomu bych se jich nikdy nezbavila,už by za mnou lítali automaticky a já bych si to mohla rovnu hodit xD - a BUDOUCNOST je když jsem sama,mam čas pro sebe,učim se jazyky,hlavně ten jazyk tý země kde budu žít,šetřim si na to a těšim se na svůj vlastní krásný samostatný dobrodružný život :) jinak mi je momentálně 21 let,děcka vážně nechci,mam k nim odpor a nebudu si je dělat že se to má! je to malí,hnusný,uřvaný,slintá to,táhá to za cokoliv,a vetřelce v břichu mít nehodlam a nehodlam být blbá hospodynka že se to má! já budu pořád volná s štastná! drž se! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.