Lojziku, Lojziku, netahej tu Pamelku za copánky!

25. května 2010 v 22:35 | adipocyty |  Aktuališníky aneb co se řeší
A protože, kdykoliv si řeknu, že jdu napsat článek, přepadne mě pocit blaženosti, jala jsem se sednout k této nepohodlné klávesnici.

Víte co? (vždycky, když to řeknu, vzpomenu si an Yonin článek a obrázek, hah!)
Obě jsme s verizou došly k závěru, že nemáme 90-60-90. Budu mluvit za sebe. Již nemám žebírka vylezlá jako strunky, trčící do dálky, již mi pánevní kosti nelezou z těla tak ven, že by se jich člověk bál, už nemám břuch, jak by řekla má babička "jak obrácený lavor"... No nic, prostě šílené sezení u počítače, přežírání se po desáté večerní a téměř žádný pohyb udělal své.
Dneska je IN, říkat, že jste tlustá. Jenže já k tomu mám dobře nakročíno. Ach, děsně se mi líbilo, když jsem tak tři roky zpátky byla celá hrozně vychrtlá, neměla jsem prdel, nic, vše na mě viselo, kosti mi trčely a mě se to strašně líbilo a vyhovovalo mi to. Každý mi říkal, jak jsem hubená a já si asi naivně mylela, že to tak zůstane napořád.
Líbí se mi postavy anorektiček, líbí se mi postavy vychrtlých psů, kterým spočítáte všechny kosti, líbí se mi všechno, co je vychrtlé na kost. To je krásné. Je přeci naprosto přirozené, že kostra je potažena svaly a svaly jsou potaženy kůží a nic víc, proč tuky? Tuky jsou luxus lidstva, něco co si ta trapuně příroda vymyslela navíc.
Ale taky mě baví týrat sebe sama. Není tomu tak dlouho, co jsem prostě nic nejedla. Třeba jsem se ráno probudila, měla jsem hlad, tak proč nemít hlad až do zítřejšího rána? Bavilo mě to, člověk pak už ten hlad ani moc necítil... Jenže, mě všechno hrozně rychle omrzí, já bych nemohla být anorektička, ale ani bulimička, nesnáším zvráco.
Spolužačka mi asi před půl rokem předčítala z nějakého deníku, no prostě knihy, který psala jakože anorexie. Vládkyně všech, nevím koho. Bylo tam, cituji "když si přejedeš po kosti, chval se a usmívej se, když po baculatém, nechutném, hnusném a slizském špeku, proklínej se a muč se jednou tolik, co ses mučila do teď"...
Baví mě psycha a to anorexie je. Já všechno ráda sleduju takhle z povzdálí, nom.
A tak jsem dneska z nudy začala běhat. Prý je to jak droga a když jednou začnete, už nedokážete přestat a svou 20 minutovou běhací chvilku si nenecháte ničím sebrat. Asi nejsem troškař. Vyšla jsem si za město, aby mě nikdo neviděl a nikoho jsem tam nepotkala, sociální fóbie, je sociální fóbie... Měla jsem s sebou samozřejmě potomka vlka ze 12568423 generace, který byl nadšen a milionkrát mi dával najevo, že todle bylo príma rozhodnutí. Teď k tomu troškařství. Kdesi jsem kdysi vyčetla, že v začátcích byste měli běhat tak 10 minut, protože většinou víc nedáte a je to tak akorát. Absolutně nechápu, co jsem kde dělala, nebo proč se mi splašily hodiny na mobilu, ale já se v tom běhu plácala asi třičtvrtě hodiny. Bylo to takové pomalejší tempo, semtam nějaká rychlá pata-špička, jak nás učí ve škole... Mě to ale oprvadu bavilo. Doběhli jsme do míst, kde jsem nikdy nebyla, horší bylo, vrátit se zpátky. Ta cesta se zdála býti nekonečnou, když jsem se ocitla na silnici a psisko mě jen tak decentně zatáhlo doleva, či doprava, bylo to umučení... A tak jsem zvědavá, jestli půjdu vyplavit do svého mozku další endorfiny i zítra, mohla bych...
Fotili jsme se ve škole na tablo, já vám sem nemůžu napsat, jaké téma, aby si to náhodou někdo nevygůglil. Tak by vám mělo stačit, když to doslovně přeložím do aj, jakožto flowers children, je to blbý překlad, ale snad vám dojde, jaké bylo téma. Bylo to takové zvláštní. Kdosi řekl, že se převlečeme už teď (třetí hodinu) a tak jsem se jak ovečky šli višchni převléci. Nebylo člověka, co by si nepřinesl na to nic. Bylo to jiný, než všechny všední dny. Nikdo neřešíl značku punčoch, všem bylo jedno, jestli svršek je z Kenvela, H&M, nebo od babičky z půdy. Přičemž ta poslední možnost byla dneska právě nejvíce IN a v kurzu. Přišlo mi, že jsme po devíti letech byli jako kolektiv. Fakt taková místy i příjemná atmosféra, kdy každý na každého ukazoval dva vztyčené prsty a ujišťoval ho o vzájemném míru, snad by i srdce zaplesalo! Neustále se každý jevil nad něčí sukní, kalhotama, věcma na krku, hlavou, zkrátka čímkoliv. Všichni jsme navenek působili komicky, každičký se za námi pootočil. Když přišlo na řadu focení, už opět začala ta kůlná atmoška, řešení visage a všeho kolem, začly se řešit přátelské a nepřátelské vztahy a "mír s Váma" najednou vymizel. Dalo se to čekat.
Domů jsem jako jedna z mála odcházela ve svém poctivě připraveném "kroji". V jedné ruce obří igelitku s původníma denodenníma věcma, na druhé dlani mi kraloval papír na pečení s buchtou z kuchyní. Na hlavě duhovou čelenku a za ní kytku. Byl na mě asi skvostný pohled. Plno lidí nechápalo, jestli jsem si nesplatla dobu. Jeden dělník čučel opravdu tak zaraženě, že jsem ho ujistila slovně o míru, chudák, raději se pořáděn rozmáchl a vydal veškerou sílu do svého krumpáče. Zatímco já se dokodrcala domů a.... Pak vám to může být jedno.
Dneska jsem se rozepsala, já tak ráda píšu.
Fuj a teď mi je zle, že tam zítra ZASE musím, tudíž mě prosím omluvte, jdu blejt. Asi na mě leze ta bulimia, nebo spíše spolužáci do mé hlavy?
VERiza

Na to, ze sem tlusta sem prisla dneska o telocviku. Vsude kolem me se prohybaly pestene anorekticky a ruzny vychrtliny a muj odraz v zrcadle? No des!
Taky sem mela krasne hubene detstvi, pak prisla puberta a zacaly mi narustat jakesi nechtene tukove zasobarny. Kdo se o to prosi? Ja nepotrebuju mit sirokou panev na rozeni decek a mlecny vaky na jejich kojeni, ne, ja to dokonce nechci!
Jelikoz vetsninu dne nedelam nic jinyho nez ze zeru, musim s tim prestat. Zacit nejakou pohybovou aktivitu, jelikoz nehci bejt ani tlusta a ani oplacana a ani akorat, chci bejt hubena.
Mohla bych zacit bruslit a prestat jist. Ale to se nevyplaci, protoze naposledy se mi to moc nepovedlo. Takze jist po malu a hlavne snidat bych mohla ... to bych vazne mohla. Doufam ze staci naky jabko nebo tak na cestu. Mohla bych i prestat chlastat colu. A celkove prestat zrat sladky... je to nechut, chci mit i krasny beloskvouci zuby. A jinej nos. A jina cela bych mohla bejt.

No... to by bylo fajn. Ale chtelo by to rychle. Clovek zacne hubnout po hladovce z tuku az za mesic! Mesic! Chapete to? Takze se musi clovek nak hejbat aby rozpohyboval ty trapne svaly... 

ýáío
verIZA
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 eN. eN. | Web | 26. května 2010 v 14:03 | Reagovat

Cha, to já už 3 roky nedělám nic jiného než že se válim u počítače, napravo se zásobama jídla a pití, nalevo s odpadkama a plísní. A co? Jsem vychrtlejší než kdejaký anotektičky. Šáhnu si na žebra i pod ně, obejmu si ruku i v té nejširší části a nohy mam jak dvě párátka na zuby...

2 VERiza VERiza | 26. května 2010 v 15:19 | Reagovat

[1]: Nojo, ale tak ty jsi svině!

3 Werika Werika | Web | 26. května 2010 v 16:01 | Reagovat

Hej, asi tak. Mluvíte mi z duše. Rozhodně nejsem štíhlá, ani normální (i když někteří se mi to snaží namluvit) a děsím se při pohledu na své fotky (ještě, že nejsem letos na třídní fotografii). Můj problém je, že ybožňuju sladké. Čokoláda, bonbony, sušenky, COKOLIV, co mi přijde pd ruku. A chci cvičit, jasně, ale... jsem líná svině. Pak jen chodím na ty pro ana blogy a slintám nad jejich postavou. Smrt hnusnému tuku. :-!

4 Lady Dog Lady Dog | Web | 27. května 2010 v 17:52 | Reagovat

oo..zrovna dneska,když jsem snědla svůj !druhý! krajíc chleba s tofu,spolužačky mi (zase) začaly nadávat,jaká jsem anorektička,furt něco se mnou mají.. :! serou mě.prý furt nejim,jim-! podle popisu jsem ai jako eN.tedy až na tu plíseň :D

5 Aprílčanka Aprílčanka | Web | 27. května 2010 v 20:14 | Reagovat

Mať dobrý pocit z toho že nejem? Trochu sadistické, nie...? :D
Ani ja nie som práve najchudšia, aj keď sa ma vekom staršie okolie snaží presvedčiť o opaku.
Môžem len dodať, haha. Prečo len nežijem v dobe, keď byť pri sebe bolo in...? :-?

6 Yone Yone | 28. května 2010 v 8:23 | Reagovat

Já už asi tři roky vážím pořád stejně. XD :3 Nehubnu... ale ani netloustnu. A když se to tak vezme, vlastně docela hubená sem. (no... hlavně jsem taky celé křivá, takže mi lezou žebra už proto- hlavně když se "snažím" narovnat).

Ale možná je to tím, že nežeru. XD (jsem svině... na základce jsem si uzurpovala peníze z obědů na jiné věci) a na tý sociš škole, co tam chodím teď není jídelna. Jsem socka, peníze na "luxusní" oběd z Alberta většinou nemám... takže se většinou stane, že tam trčím do půl šesté bez jídla, pokud se nade mnou neslituje někdo ze spolustudentů. :3)

Ale moje relativní vychrtlost mi zatím docela vyhovuje. (i když bych mohla mít jinou pstavu... Achjo... mám hrozně široký hrudní koš. XD (jako jen ty kosti... velkými mláčnými vaky se rozhdně nepyšním. XDDDD)

7 myšmamá myšmamá | E-mail | Web | 29. května 2010 v 18:27 | Reagovat

"válím se u počítače! 24 roků...teď hodím na rehabku, protože jsem si blbým sezením až válením, blbě postaveným počítačem a klávesnicí vysunula plotýnku, nejdřív jsem myslela, že je to kloub...ale né, plotna...a to cvičím, jezdím na bruslích a honím se po bytě s kocourem...holky jezte, řeba jabka a mrkev, ale jezte, následky ve stáří jsou děsivý...

a Niko, proč mi nedáváš seb, furt tě musím hledat...:-(((

8 Werush Werush | Web | 30. května 2010 v 21:28 | Reagovat

VERiza mi mluví z duše. Taky se ráda proběhnu a to nejen po cvičáku. Ráda se týrám hladem xD muhehe ale vychrtlina nejsem.. možná  proto mě to týrání baví

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.