Život po verize aneb klinická smrt

1. srpna 2013 v 11:36 | veriza
Dva a půl roku. Dva a půl roku je docela dlouhá doba, za kterou se změní spousta věcí.
Nečekala jsem, že ještě někdy budu mít před sebou článkový okno blogu.cz. Je to takový back in the time.
Znervózňuje mě reklama na rodiný ráj, který mi tu po levé straně běhá.
Veriza by se dost možná už nikdy nevrátila, nebýt zákonu přitažlivosti - co vysílám, to se mi vrací. A jelikož jsou tací, kteří nás ani po letech neaktivity nebyli schopni vypustit ze svých hlav a článků, nešlo jinak, sami jste nás přivolali.
Přečetla jsem si pár článků tady na verize. A musím říct jedno - puberta, a i ta doznívající, je hrozná věc. Nevím co mi to tehdy lítalo hlavou nebo tělem, ale mám problém se stotožnit s čímkoliv, co jsem sem napsala. Je to tak cizí. Jsem ráda, že jsem z toho všeho vyrostla. Ať už z příšernýho vyjadřovacího stylu nebo názorů. O to víc mě zaráží, že většina z vás se za ty roky vůbec nezměnila. Články jsou buď stále úplně o ničem, anebo tak trapný, že je stejně vzdáte v polovině. Já vim, když ti to vadí, tak to nečti. Nečtu.

Za dva roky se toho změnilo tolik, že už ani trochu nejsem tím člověkem, který sem přispíval. I když ale zase si to ráda přečtu a baví mě to, protože se vůbec nepoznávám. To moje zapálení pro věc, asi.
Přemejšlím co všechno se stalo, co mě formovalo od tý doby a teda tolik změnilo, a možná je to pouze ten čas. Přece jenom sme psaly v tom lidsky nejnáročnějšim období.
Vrátily jsme se sem z náhlýho popudu. Možná to tady nebude mít dlouhýho trvání, možná budeme pokračovat jinde, možná zase na chvíli vůbec, ale chtěly bysme aspoň něco zažehnout.
Nejspíš nebudeme pokračovat ve vyznačenym směru, proč taky, když už sme jinde, ale to zázemí, ta historie, ty zažitý věci tady budeme mít pořád a před očima. A protože se za ně nestydíme, naopak, můžete tady vidět opravdovej vývoj.
A to mě baví.

Přečetly jsme plno knih, navštívily spoustu míst a akcí, pokoušely se o všelijaké umění. Nadchly se pro urbex. Střetly jsme se se spoustou lidí. S některými jsme vedly rozhovory, s jinými mlčely. Stále nejsme úplně schopné zapadat do měřítek, která si většinová společnost nastavila a tak si o Silvestra zapisujeme do sešitu "Oni jedou na automat, my jedeme na manuál." Neboť zatímco my fotíme na vlastní nastavení s neostřícím analogovým objektivem, dívka, která je odrazem dnešní společnosti, nás přitom snímá na automatický režim s bleskem.
Snažím se v hlavě sesumírovat, co všechno se dělo za dobu, kdy veriza ležela ladem, a dochází mi, že to snad bylo prozatím to nejdůležitější životní období. Takže, bylo toho hodně.
Co by však mohlo zajímat i vás, jsou dva projekty, které nám vzešly pod rukama. Tím prvním počinem je Notes na cestě, o kterém jste už dost možná slyšeli. Svýho času to krásně tepalo a bylo to naplňující.
Druhou věcí je Korespondence. Tato skupina vznikla díky naší zálibě v dopisování. Protože ne každý má to štěstí, že si má s kým psát, a tak si tu má možnost svého penfrenda najít kdkokoliv, tudíž i vy!

Jo a ještě něco, milujeme mluvenou slovenčinu!
 

Umřely nám brambůrky

1. ledna 2011 v 1:20
Nemam ráda klišé.
Jenže v tuto chvíli, je vše kolem nás klišé.
Zaručeně mě nasrali všichni primitivové, co někomu popřáli "šťastný Nový rok". Do řiti, když už někomu chcete vomlacet přes držku, jak jste milosrdný a přející, tak jste aspoň měli bejt v době, kdy se na základce probírali velký a malý písmena, duchem přítomni.
Taky nemusíte kritizovat to, jak vypadá Langerka v bedně, a s kým vším tamhleta pizda chrápala, když vy sami jste dokázali jen to, že jste si vypelešili nějakýho démona... To jste toho dokázali. Tak aspoň držte tlamy.
Doufám, že vám někomu ty pošahaný petardy aspoň roztrhaly tlamu, a když ne tu, tak pazoury.
To nastavení angliny na těch vašich blozích, je pěkně pošahaný. Stejně to tu za krátkej čas dopadne tak, jako před národním obrozením s němčinou.
Snad se vaši psi v koupelnách s rádii měli alespoň minimálně tak dobře, jako vy budete ve tři ráno u hajzlu.
Poserte si nejen ten Novej rok, dle vašich představ.
A nebo víte co?...Brzskou smrt vám všem.

Ano.
Nikomu jsem nepopřála. A co jako? Boha jeho, tak končí jeden rok, další zas začne. 
Až já vám popřeju, tak všichni budeme umírat. To se těšim. Popřeju tedy jen těm, kteří to zvládli. Jelikož mé jediné přání co jsem dnes, tedy včera, vyslovila, bylo něco hodinu před půlnocí a znělo nějak jako: "přeju všem do toho NOVÉHO ROKU s velkým n aby zvládli umřít dřiv než začne"
Kurva. Než se zase naučim psát ten novej rok, tak pomalu začne další.
Ten stěžejní.

Maminka se ptá synka: „Co bys chtěl pod stromeček? Bratříčka, nebo sestřičku?” A syn na to: „Sáňky, jestli tě to dole neroztrhne!”

22. prosince 2010 v 17:36 |  Aktuališníky aneb co se řeší
...ten název článku - to nic, to jen proto, abychom si naladili tu pravou a nefalšovanou vánoční atmosféru, která letos vůbec nevládne kolem nás.
 


Hlavní hrdinky tohoto týdne

2. prosince 2010 v 18:13
Jsou knihy.
Ha ha.

Deža neví

26. listopadu 2010 v 22:28 |  Aktuališníky aneb co se řeší
Deža neví, že já vim. Ale já vim, že Deža neví.

Dominance fact or fiction?

20. listopadu 2010 v 13:16 |  Výcvik a výchova hyeních potomků
Turid se na přednášce zmiňovala o knize od Barryho Eatona. Cosi mě popadlo a umanula jsem si, že si tu knihu seženu. Samozřejmě, v ČR nebyla k dostání ani náhodou a tak jsem plánovala objednání z amazonu. Jenže, pak z toho nějak sešlo, má povaha, která se pro všechno hrozně rychle nadchne a pak buď nadšení opadne nebo zůstane se přiklonila momentálně k té první verzi. Čili, objednání knihy jsem nechala ležet ladem a skladem.

Milovnící zvířat

18. listopadu 2010 v 22:47 |  Výcvik a výchova hyeních potomků
Tento den jsem se bavila na fórech a stránkách řešících psí chovatele/množitele.
Bavila, protože jako soudný člověk bych si za a) psa bez PP v životě nekoupila, za b) kdyby tento množitel ještě o svou licenci nepřišel stačil by mi pohled na stav štěněte, jeho okolí, chování prodejce, ... rozhodně nikdy bych si štěně nekoupila proto, aby se dál netrápil.

I přišla jedna kachna, a naučila se gagat do rytmu

14. listopadu 2010 v 15:46 | vápenec modrovlasý |  Aktuališníky aneb co se řeší
Všeobecně jsem asi člověk, který se v dnešní populární hudbě vůbec neorientuje, a když slyší pojem POPulární hudba, ježí se mu chlupy i na zádech. Mám hrůzu z pojmu populární hudba, nebo-li něco, co všichni žerou, znají, vyznají se v tom a poslouchá to v tramvaji osum lidí z deseti, co mají naslouchadla.
Běžně to neřeším, tento konzumní chleba za 5,90 z lidlu a ještě po slevě, jde často mimo mě, ale...

Mám bordel mezi zubama

7. listopadu 2010 v 23:03 | Zab a Ron |  Veriza a.s.
Na blozích se začal rozmáhat tento řetězák. Jeho podmínka pro použití ovšem je, že vás někdo musí pozvat. Nás nikdo nepozval.
Myslíte, že nás to zastaví nenapsat našich deset nej?
Úkol zní, kdo psal jako první?

Kdyby hobiti na turu jezdili

28. října 2010 v 20:08 |  Aktuališníky aneb co se řeší
Jak jistě víte, naším oblíbeným místem, kam "často" lezeme, je tzv. Stromový les. Což je ovšem náš název a naše "zkomolenina", nás by ale zajímalo, jestli víte, co si pod tím Stromovým lesem představujeme. Nebo je to tak zapeklité, že vůbec nemůžete ani tušit? Každý to určo někdy slyšel, můžete nás tam potkat, když budete mít teda to štěstí, což určo ne,..

"Ahoj plakat", řekl gugl překladač, když pozřel "Hallo ween"

26. října 2010 v 1:14 |  Aktuališníky aneb co se řeší
Já vás tedy zdravím a doufám, že v průběhu čtení nebudete plakat o moc méně, než kdy jindy. Hm, proč jsme se rozhodly po dvěstěpadesátidevítiosmi týdnech zúčasnit zase jednou téma týdne? Odpověď je strohá, chtěly jsme napsat. Jenže se nenaskytlo vhodné téma, pro psaní, tak alespoň to téma týdne. Vždycky se zhrozím... Kdo to vymýšlel? Dneska jsem se na to, co za téma týdne vlastně je, zeptala snad pětkrát, nějak jsem se nebyla schopna dokopat ke psaní a když už jsem se to téma po páté dozvěděla, rovnou jsem si řekla, že si něco črtnu.

Nezvěstná verIZA aneb dvakrát tlač, jednou splachuj

20. října 2010 v 22:39 | VERiza |  Aktuališníky aneb co se řeší
Asi tři nebo čtyři dny jsem na skypu nespatřila, že by verIZA byla online, na short mesages service nereagovala a tak jsem začínala míti podezdření, že naše drahá nálsedovala osud oné Aničky. Říkala jsem si, že určitě šla ze školy, rozloučila se na nějakém místě se spolužáky, a pak se ubírala cestou sama a domů se už nevrátila. Zítra po ní bude vyhlášeno celostátní hledání a vtisku se dočteme "Mluvím k vám, vy máte verIZU, vraťte mi jí a dám vám 4,5 milionu". Další variantou bylo to, že se verIZA dostala do svých vysněných světů, prožívá si momentálně někdy, někde a nějak své epochální epizodky a je vskutku šťastná. Říkala jsem si, že je možné, že je třeba v těhu a tak se z toho zhroutila, neb těh je největším zlem pro člověka. Nicméně pravděpodobnější byla varianta, že podlehla své pseudo borelióze, leží momentálně někde na jednotce intenzivní péče, zcela bezprizorní (bez netu a mobilu) a nemůže mě o tom obeznámit. Mimo jiné mě napadlo i to, že se upila mlíka, dostala z něj vyrážku, následovala alergická reakce a astmatický záchvat, vyvrtali jí díru do krku, aby mohla dýchat a teď se stydí za svůj děravý krk a tak se někam odysflila. A bude po ní vyhlášeno totéž pátrání, jako po Aničce. Ale i přesto tu byla varianta, že mohla vykrást banku, získat šedesát táců a pořídit si tosíka, což by znamenalo veliký zvrat v její mozkovně, předělaní žebříčku hodnot a zapomenutí na mou existenci. Krom tosíka by také mohla zchrastit papírky na zrcadlíčko, díky němuž by mohla zpychnout a nebavit se s méněcennými lidmi, zrcadla nevlastnícími! (Pozor na to!).
Jelikož byla má mozkovna zcela zaplněna, přeplněna a nahuštěna všemi možnými variantami o osudu mé polovičky, rozhodla jsem se to vše radikálně vyřešit. Moudří jazykové by řekli - udělat za věcí radikální řez. Ti jiní by možná vyřkli, že tlustou čáru. Ať tak, či onak, vzala jsem svůj bezva, príma, žůžo, na druhou labůžou mobílek a napsala short mesages service, ve které stálo něco jako.... No, i když bych vám to ráda řekla, tak už stejně nevím. Čekala jsem dlouhé a dlouhé věky a odpověď stále nepřicházela, v hlavě se mi šrotily další možné i nemožné varianty. Přemýšlela jsem nad tím, jakým elegantním a diplomatickým zpsůobem zakončit a pohřbít existenci verizy, která jak nám, tak vám přirostla k srdci stejně, jako kůže k vašim sexy držtičkám. Dumala jsem nad tím, zda-li někdy někdo vymyslí lepší přístupové heslo k něčemu, než bylo to k verize....
Ve chvíli, kdy jsem poslouchala velmi fríkůlního Xindla a totálně se nacházela v textu jeho
Chemie, neboť moje momentální existence rovná se neustále dopování se nějakým oblbovačem centra, kde vzniká bolest, abych mohla fungovat.
Dokonale si huntuji svá zhuntovaná játra a je mi fajn... "ale už mě to nebaví, vím, že ty stavy uvnitř mý hlavy nejsou pravý, ale todle není realita, je to jen jako, ty pako, ...je to jen chemie...".
A pak pozřu display svého debila a hleďmě! Na displayi stojí "Přijaté zprávy 1". Naprosto tento text miluju. A víte od koho to bylo? No, jasně, od vodafonu.
Takže verIZa stále nezsvěstná, já shánějíc placeba, pes štěkajíc z okna, kdesi v Čechách sníh padajíc a má sestra chrápajíc.
A pak to přišlo. Měla jsem deža ví. Měla jsem deža ví, když jsem pozřela text smsky "Hh, joo, ziju, akorat se mi nechce chodit na komp. Napis clanek, at mam co cist, do budoucna".
Víte, chtěla jsem jít spát, jenže jsem chtěla splnit přání exnezvěstné verIZce.
A neboť nic není tak horké, jak se upeče, tak ani slova tohoto článku, natož můj spánek, není tak horký.
Přemohla jsem se, sepsala jsem to. Vy máte co číst.
A verIZO, zejtra na mě čekej před školou. Aspoň se mám nač těšit, to bude přkevapení, až tam nikdo nebude. Muhaha. Alespoň ale zjistim, jestli jsi todle četla. Ale Veroniku ti nedonesu, neboť jsem líná se tahat s dvěmi knihami, to musíš pochopit.

Takže se tu (s)mějte. A já jdu smýt ze sebe veškerou špínu, kterou jste na mě během dne naházeli, vy,vy, vy, vy.... svině, SVINĚ!

Stylizovaný kečup, budiž kečupem

15. října 2010 v 17:03 | vrrrrrrrrrrrrrrr |  Aktuališníky aneb co se řeší
Když jsem se přihlásila na blog a pozřela ten neposkvrněný text "Nový článek", skoro jsem radostí zatleskala. Asi stejně, jako když vidím čistý papír. Jen těžko se dá popsat můj pocit, ale je takový plný naděje a očekávání, co na té čisté, nezkažené ploše vznikne a představ, co tam vzniknout může. Nicméně, momentálně mám období, kdy jsem vrcholně nespokojena se svým písemným vyjadřováním se. Přijde mi, že píši moc dlouhé věty, často jsou až tak dlouhé a přeplácané, že než dojdete na konec, už stejně nepochopíte pointu neboť člověk do té doby zapomněl, oč šlo na začátku.

Můj život skončil

11. října 2010 v 18:31 | my dvě |  Vesmírné zážitky mufloních hlav
Stejně jako na podzim umíraj a hnijou lístečky, skončil i můj život. Úspěšně jsem si zrušila fukbuk, známý pod jménem Facebook. Ptal se mě na můj důvod odchodu a oznamoval mi, komu všemu se po mě bude stýskat.

Když to bolí, tak se to hojí, prej...

9. října 2010 v 2:25 |  Vesmírné zážitky mufloních hlav
Jelikož mě momentálně bolí zub, a asi ještě dlouho bolet bude a jedinou funkční věcí, která mi momentálně zabírá, je jezení zmrzliny, které jsem už totálně přežraná a vím, že tu už dlouhatánsky dlouho nebyl článek, tak píšu.

Charakterizujte mi pojem "normální"

2. října 2010 v 17:22 |  Aktuališníky aneb co se řeší
*EDIT. Předem předesílám, že k tomuto článku nás tak trochu inspirovala Yone.

Deprese z žití, je vám na blití...

25. září 2010 v 15:19 |  Vesmírné zážitky mufloních hlav
Nikdy to na mě nedoléhalo tak moc, jako teď, ale,...

Život začíná ve 30ti, prej...

23. září 2010 v 21:36 |  Vesmírné zážitky mufloních hlav
Jak jsitě víte, současnou a jedinou náplní mého života, je škola. Má šatní skříňka je můj druhý domov, asi...

Zima přichází

18. září 2010 v 20:03 |  Vesmírné zážitky mufloních hlav
Dneska to přišlo i na mě. Zatím si pořád stěžovala jen VERiza. A teď je to tady, celá veriza mrzne.

Vyšoký hrad aneb nahotinky

12. září 2010 v 0:52 | my |  Vesmírné zážitky mufloních hlav
Začalo to celkem nevině, stejně jako celý nás život. Na DVK jsem se dozvěděla, jaká všechna místa bych měla navštívit, umět a znát. Původně jsem se na to chtěla vykašlat, pak jsem to chtěla všechno nějakým zpsůobem objet a pak zase ne, a nakonec jsem si řekla, že něco vidět teda můžu.